Dovolená 2020 6. část - středa, čtvrtek a konec
Středa 29. 7. 2020
Vše jednou nabere konec, tak i naše „minidovolená“. Honza musí do Prahy, no a já si opět na cestu k domácím mastným hrncům naplánuju dva dny, není kam spěchat….
Vyklidíme kvartýr, uvedeme jej do prodejného stavu, umejeme těch pár kousků nádobí, poděkujeme Liborovi za azyl a odsmýkáme naše zavazadla k motorkám. Naštěstí jich moc není:-).
Nabalíme stroje, vytlačíme je do počínajícího vedřince, rozloučíme se s naším hostitelem a průvodcem, no a je čas jet. Až na první křižovatku jedeme spolu, pak si mávneme na rozloučení i my a já vpravo, Honza vlevo.
Takže , Honzo, díky moc za společnost a souputnictví!
Na cestu do Vrbaťáku mám celý den, vzdálenostně nic moc, takže striktně mimo hlavní, a pojedu tam kam mne soubor mých POI povede. Žádné taháky, navštívím spíše drobnosti, které jedouce s někým dalším bych minul, neb by nikoho dalšího nezajímaly.
Takže putuji opět směrem na Fryšták, úrodný úval pod Přerovem s dálnicí a hlavními železničními tratěmi překonám u Říkovic a bručím okreskami na Troubky. Obec, „známou“ z povodní na přelomu tisíciletí ale nechci navštívit kvůli velkým vodám. Táhne mně sem další z „leteckých“ památníků na dobu druhé světové války. Na místním hřbitově je památník šesti letců USAAF, posádka bombardéru, který se zřítil v katastru obce po náletu na průmyslové Slezsko.
Zaparkuji před hřbitovem, projdu celý areál a u protější zdi nacházím to, co hledám. Nafotím, a chvilku v klidu postojím na památku kluků, kteří dozajista nevěděli, že vůbec nějaké Československo a nedejbůh Morava existuje, a kteří zde skončili své mladé životy. Na druhou stranu, naši mladí kluci leží též rozeseti po celém světě v krajích, o kterých dozajista neměli dříve ani ponětí…. Všem budiž čest vzdána!
Dalším úkolem je protáhnout se mezi Prostějovem a Holomócem a nezabrousit ani do jednoho z měst, bo motat se velkými sídly je hnus. To se mě podaří spletí okresek přes Olšany u Prostějova a Slatinice. Pokračuji dále na severozápad přes Náměšť na Hané, mým dalším postupný, cílem jsou Odrlice. Malá, nenápadná a nevýrazná obec ukrývá technickou památku – sušárnu chmele. Chmel na Hané, no toto….:-)
https://aktiv-plus.webnode.cz/susarna-chmele-odrlice/
Bylo mě jasné, že tady nikdo uprostřed týdne a uprostřed nebude, kdo by mně raritní památkou provedl. Nevadí, už mám něco projeto, tak se u nedaleké kapličky uchýlím do stínu mohutného stromu, odstrojím se, odfrknu, napojím a vydám se na externí obhlídku. Po návratu se na chvilku uvelebím ve stínu, polknu jednu konzervičku a pak jen počumuju po okolí. Kolem jedoucí traktorista zase počumuje po mně – halt si navzájem rušíme své kruhy:-).
Čas nepostojí, takže chca nechca se navléknu do mundůru a razím dále. Kudyma je při pohledu na mapu jasné – ve směru přesunu (severozápad) leží pro mne magická obec a ještě magičtější tradicí a současně současností – Loštice. Možná to někomu nic neřekne, nám gourmetům je ale jasno ihned. Inu, tvarůžky, tvargle, syrečky. Říkejte tomu jak chcete, pro mne jedna z nejlahodnějších potravin co homo sapiens za svou historii vymyslel. No a v severním rohu náměstí je náš svatostánek – prodejna produktů firmy Alois Wessels s.r.o.
Zaparkuju „na hulváta“ v sousedním průjezdu (počítám, že ním nikdo v poledne nebude vyjíždět, no a když bude, tak zatroubí…) a vběhnu dovnitř. Jako vždy je zde dost plno, ale už vím kudy a kam, tak do košíků naházím deset vaniček se syrečky, smýknu sebou ke kase a po mávnutí karticí mažu zpět ke stroji.
Nikdo v průjezdu neprudil, takže už v klidu naházím zakoupené do pravého kufru (bude přeci jen více ve stínu) a hybaj pryč.
Míním pokračovat spíše na západ jižně od hlavní, nudné a přeplněné „35“, takže se motám okreskama přes Vranovu Lhotu a Městečko Trnávka. Pomalu by to chtělo dotankovat, ale zrovna jako na potvoru po cestě žádná pumpa není. Protože mám rád doplněno, tak u Městečka Trnávka podráždím krabku a ta mi nabídne blízkou čerpačku u silnice na Chornici.
Naleznu ji v areálu zřejmě bývalé STS. Pražící popoledne, nikde nikdo, halt poruším nehybnou siestu a natankuju. V blízkém kiosku zaplatím a pokecám s obsluhou – paní více než středních let, navlečená v dráždivých letních šatečkách a ověšená bižuterií mne bere jako příjemné vyrušení a kecala by až do alejuja. No, chvilku to vydržím, možná že kdybych se trochu více snažil, tak by se mohlo pokračovat jinak a jinde (iniciativa je cítit), ale popravdě, jako zapocenej a smradlavej motorkář bych rozhodně nereprezentoval, tudíž se rozloučím, popojedu zpět do Městečka a z něj dál na západ.
Chci prozkoumat z webu vykoukané prameniště vodovodu pro obec Březová. Po chvilce bloudění najedu cestu k němu, ale posléze ouha – končím u bytelného plotu a masívních vrat. Inu, vodovod, to si správce hlídá. Navíc po mně pokukuje kamerka, takže čelem vzad a pokračuju dál.
Deset kilometrů na západ mi krabka nabízí zajímavý POI, bývalé minerální lázně Balda. Z nich dnes zbyl pouze pramen, vedle stojící kaple a křížek.
https://www.estudanky.eu/1621-zlata-studna-balda
Místo je dnes víceméně opuštěné, ale má svou atmosféru a jsem rád, že mne cesta sem dovedla. Probrouzdám se, v příšeří vychladnu a zmátořím se, popiju místní vody, no a pokračuju. Čas je dobrý, není třeba pospíchat, jen bych něco slušného a výživného pozřel. Přeci jen, konzervička nebyla nic moc.
Rozhodnuto, pojedu a když něco příhodného uvidím, stavím a zrealizuju catering. Netřeba pospíchat, do Vrbaťáku je to víceméně kousek a nemusím tam být příliš brzo, navíc, Vysočina je krásná a toulat se zde dá dosyta.
Promotám se šoustkama až do Borovnice, kde konečně na návsi narážím na otevřený restaurán. Navíc, stoly jsou venku, motorku lze zaparkovat na dosah, není co řešit. Uhnízdím se, pan hospodský nabídne výběr ze tří jídel – zvítězí hovězí vývar s nudlemi a játrovými knedlíčky a frankfurtská. Obé posléze přineseno, zkonzumováno s chutí, pak jen relax s točeným birelem a kávičkou. Navíc, pan restauratér má též něco naježděno na moto, tak na závěr pokecáme a sdělíme si vzájemné prožitky a pohledy na komunitu pšukavých dvoukolek:-). Sumasumár, nemám moc ve zvyku chválit kulinární provozovny, ale tato zdejší si zvednutý palec zaslouží!
https://www.firmy.cz/detail/13115683-rybarska-hospudka-borovnice.html
Nasycen a se sluncem v duší pokračuju dál. Pomalu se dostávám do kraje již dost projetého (setkání MotoRoute, blízkost Vrbaťáku) a tak POI již v nabídce víceméně docházejí. Taky čas se nachyluje, tudíž popojedem…
Přes Sněžné, Svratku a Svratouch dojedu do Krouny, kde přejedu hlavní na Hlinsko, přehoupnu se přes hlavní hřeben a lehce vyklesávám směrem k Kubičkovic panství.
Ještě jednu zastávku si ale střihnu. Východně od Mrákotína se nabízí zcela nově postavená kaple svatého Isidora. Dostat se k ní znamená pár set metrů polňaček, ale nic co by v počínajícím podvečeru vadilo.
Kaple i s obklopující křížovou cestou byla postavena před šesti léty skupinkou místních věřících, proč ji zasvětili zrovna svatému Isidorovi, se mně nepodařilo vypátrat. Možná proto, že Isidor z Madridu je patronem zemědělců, nic jiného mně nenapadá.
Sluníčko se zvolna schyluje k západnímu obzoru, je příjemně, vánek čeří vzduch, takže shodím bundu a hezky se procházkou podél křížové cesty zchladím a protáhnu. Koldokola nikdo, mám to tu sám pro sebe…..
Z Mrákotína je to k Tondovo rodné usedlosti kousíček, takže za chvilku vypínám motorku na dvorku.
Odfrknutí, lahváč z chodu, uvelebení se v komůrce na spaní, no a pak už jen potlach, sem tam nějaký ten lahvoň, i na panáčka Toníkovy domácí pálenky dojde:-). Je co probírat, takže do pelechu lezu s půlnocí.
Čtvrtek 30. 7. 2020
Domů je to kousíček, kdybych jel přímo tak stodvacítka. Opět není kam spěchat, mým limitem je pozdní odpoledne a odchod na čtvrteční tradiční schůzi Jawa klubu Praha. Nutno porovnat a spářit pražské a valašské kmeny čínského zmetka:-)
No nic, kolem deváté se rozloučím s Tondou a Božkou a vyrážím. Projedu Nasavrky, stočím se k hrázi Křižanovické nádrže a přes Licibořice dorazím do Vápenného Podola. Východně od něj mně krabka nabízí malou technickou památku – meteosloupek v osadě Cítkov. Do ní vede značně krpatá silnčka tak na jeden osobák, navíc s kusem řádného stoupání/klesání, samozřejmě v něm potkávám popelářské auto. Objet nelze, musím halt vyčkat až vykoná své a vrátí se na hlavní.
Cítkov je dnes typická chalupářská osada, je patrné že trvale zde již nikdo nebydlí. Místní jsou asi činorodí, upraveno všude, čisto, kaplička v cajku a kousek od ní vysekli i výše zmíněný meteosloupek, podle korouhvičky zřejmě v roce 2016. Dřevěná stavbička na pylonu obsahuje klasické základní meteopřístroje a s kapličkou dominuje zdejší mininávsi. Zapadlost místa je zřejmě štěstím, pobertové, chmatáci a vandalové sem cestu nenajdou….
Další POI se mi ukazuje v Míčově, severně od Lichnice, takže objedu vápenný lom v Prachovicích (případné jméno, okolí opravdu vykazuje jistou známku zaprášení….), a kolem známé zříceniny dorazím na okraj Míčova.
Prvorepubliková vodárenská věž je železobetonový, ryze účelový klasický hranol, krásy moc nepobral, ale funguje. Zasloužil by si novou omítku…
Chýlí se k jedenácté, nastává polední vedřinec, tudíž se mně nějak vytrácí objevitelské touhy, no a protože oblast odsud „směr Praha“ už mám z hlediska POI dost vysmýčenou, končím tímto kroužení po vlastech českých a nabírám kurs na domov, maje na mysli samozřejmě a především domácí mastné hrnce a vidinu řádného oběda konzumovaného pěkně oděn pouze a velmi nalehko:-).
Vezmu to k labskému toku, potěším se barokní kultivovanou krajinou kolem Kladrub nad Labem a jeho hřebčína, kde se vždy na některé z mnoha pastvin vyskytne stádo kladrubáků. Pak už Týnec nad Labem, Kolín a halt závěrečná nudná tranzitní pasáž až před domovská vrata.
Teď honem ze sebe servat motohadry, jeden rosený lahvoň, obstarání věrného stroje, vybalení a úklid vezeného, a před odchodem do klubu ještě protažení kostry na velocipédu….
Dobré to bylo… a díky všem!
Fotografie
