Motokochání

Jubilejní „Čtyřicítka“

Velmi volné sdružení „zralejších“ motocyklistů, které se před více než deseti léty konstituovalo pod nickem „SPOLUVSEDLE“ dodržuje jistou tradici, a to tři „ofiko“ setkání za rok. Jarní, podzimní a zimní. Kromě něj se samo průběžně domlouvají jiné akce, ale ty „se nezapočítávají“:-).

Úvod byl na vysvětlení a teď, proč že název. Inu, netřeba dlouho uvažovat, nastalo jubilejní, čtyřicáté setkání, a vyšlo na letošní podzim. Organizace se vždy ujme někdo ze spolčenstva, tentokráte si jej za své vzal Jirka z Domažlicka. Místo bylo celkem jasné, osvědčená a podle mého mínění stoprocentně vyhovující chata Klubu českých turistů na vrcholu Koráb nad Kdyní, v sousedství dominantní rozhledny. U ní cesta končí, kolem nikde nikdo (tedy motorkáři ani nikoho neruší ba ani neiritují, možná tak svatou Grétu a její kompaňeros), chata prostá a bytelná, ceny mírné, prostě něco velmi blížícího se ideálu. Jak je z historie objektu zřejmé, ubytko je ve standardu turistickém let dávno minulých, tedy žádná úroveň dnes budovaných sterilních penzionů a podobných zařízení. Někomu tohle možná nejde pod nos (maje jej vysunutý k nebi), nicméně lze říci, že zdravé jádro spolčenstva tento styl bere.

S trochou obavy vzhlížím k termínu, neboť počasí druhého říjnového víkendu již může promluvit řečí značně syrovou, už jen vzhledem k poloze a nadmořské výšce lokality. Koneckonců, když jsme zde byli naposledy, tak bylo poněkud drsno, hlavně při příjezdu.

Naštěstí ale ten nahoře má spolčenstvo zřejmě v oblibě, neboť rosničkáři tu i cizozemští se vzácně shodují v příznivé prognóze dnů nastávajících.

S postupujícím týdnem se prognóza ještě vylepšuje, i když aktuální počasí jí moc nenasvědčuje. Přeháňky, chladno, větrno, no normální podzim.

V pátek ráno je ale vše jinak. Sice ještě chladně fouká, ale jasno, azzuro, na radaru ani jedna modrá (neřku-li zelená) skvrnka. Takže naházet těch pár drobností do vaku, aktualizovat databázi POI v krabce, určit si přesunovou trasu a jedem.

Mimošpičkovou Prahou proklouznu Jižní stojkou bez problémů, strakonická mne vyvrhne z velkoměsta na Cukrák. Za ní ji opustím a sjedu do údolí Berounky a vydám se přes Řevnice na Hostomice. Tuhle cestu mám rád, je pomalá, ale malebná, takže si ji užívám. Nespěchám, proč taky, počumuju, géeso si přede, no paráda. Občas si zastavím, staré tělo potřebuje protáhnout a poslechnout volání přírody.

Příbram, Rožmitál pod Třemšínem, zde tankuji neboť zdejší čerpačka jako jedna z mála i dnes nabízí Speciál 91, tedy esenci, kterou má můj stařík v oblibě. Tak doplním po špunt a ponořím se do třemšínských lesů. V lokalitě Na dědku zastavím a dám trochu pozdní oběd, konzerva sleďů postačí.

Sto let zde stála hájovna, nedávno však vyhořela a zbyly po ní jen ruiny, patrné z lesní cesty. Doufám, že se místním skautům podaří ji obnovit…

Osvěžen, protažen a odlehčen pokračuji dál. Nechce se mi jet klasickou a již dříve jetou cestou přes Nepomuk, Žinkovy a Klatovy, tak volím trasu severněji. První POI se mi nabízí nedaleko, jižně od Blovic má být jakási galerie soch v plenéru.

Obec Ždírec projedu až k lesu, kam mne zavedou směrovky i krabka v souladu. Odložím mašinu na místě pro kola (jednostop jako jednostop, že) a pěkně v pohodě a lesním polostínu si projdu rozlehlou a nápaditou sbírku dřevěných i kovových zvířat našich lesů, polí i dvorků:-) Dobrý nápad a hezké provedení na pěkném místečku! Strávím zde skoro hodinku, popiju vezeného birella a je čas popojet.

Ve směru dalšího pohybu je několik dalších POI, ty jsou ale různé místní menší expozice a zřejmě v páteční podvečer i uzavřené. Například špýchar v Chocenickém Újezdě je otevřen pouze o prázdninách, jak posléze zjišťuji z cedule na barokním špýcharu.

No nic, mířím na Přeštice, když to mne v Libákovicích trkne cedule Řenče 2 km. Hmm, dlouholetí motokámoši a partneři na toulkách Skotskem, Anglií i Skandinávií zde bydlí. No tak se na ně pojedu mrknout.

Brzdím před domem a překvapení se nekoná, neb Tomáš zametá u branky a zmerčí motorku zdaleka. Opravdu překvapená je Lada, takže ji trochu vyruším z pátečního kvasu. Dáme kafe na dvorku, probereme nejnovější novinky, zdrbeme známé, no normál:-) Ještě domluvíme tradiční Předvánoční Jawáč, a jelikož čas nezastavíš a slunce pomalu ale jistě padá k obzoru, musím se ač nerad rozloučit a prásknout do hemelek. Jsem pozván na nedělní oběd při návratu, což ale přislíbit nemohu, neb nevím, kamže zamířím cestou domů. Díky za setkání a kafčo, a mějte se tu fajn!

Nikde už stavět nemíním, tedy zadám krabce povel „Ke Korábu čelem, k Plzni zády“ a nechám se pasívně vést.

Přeštice, kousek po hlavní na Klatovy, v Borovech vpravo dál už jen okreskami. Nejhezčí etapa dne, prázdné a převážně kvalitní silničky, zapadajícím sluncem nádherně nasvícené kopečky, pestře zbarvené podzimem, takhle nějak pro mne vypadá motoráj „po česku“.

Všechno ale má svůj konec, i dnešní toulání se jižním Plzeňskem. Závěrečné stoupání do sedla, pak ještě dva kilometry uzounké a od lesáků „jeté“ cesty a brzdím před chatou. Pár motorek tu je, tak se vybalím, ubytuju a je čas na první pivko dne.

Zbytek jest klasikou, do osmé jsou všichni nahlášení na místě, uvítáni a zabydleni. Vynikající guláš zahřeje, no a pak je čas na obvyklé rozmluvy. Parta o velikosti tak akurát, takže o zábavu je i bez multimediálních pomůcek postaráno. Není nad to když se lidi dovedou bavit „face to face“:-)

S nastávající půlnocí už cítím, že mi postýlka prospěje a mizím do patra a do tmy. Dole to ale pořád „jede“.

Sobotní ráno jiskrně září, slunce se zvolna prodírá korunami okolních stromů, svěží horský vzduch dává zapomenout tomu těžšímu nočnímu (halt tři chlapi v pokoji), je radost jít se ven protáhnout a osvěžen a pozitivně naladěn se následně věnovat bohaté snídani.

V deset hodin se (skoro) celá grupa vydá na společný výlet. Jirka jej směřuje k hranicím a pak podél nich na sever, do lůna Českého lesa. Ještě zastávka pro palivo před Všeruby, a pak už nás pohltí příhraniční hvozdy. I ty však nejsou bez jistého nebezpečí, jak se přesvědčí Zdeněk a za jím já (na konci pelotonu), když těsně před ním se rozhodne cestu přeběhnout cosi značně velkého spárkatého. Zdeněk posléze tvrdí že daněk/daňková, pro mne něco blíže neurčeného, nicméně kolizní situaci generujícího. Ale, klika, obešlo se to beze střetů – v opačné situaci bychom se asi váleli oba dva (tři), což by nám zřejmě pokazilo den.

První (a jediné) zastavení je na Výhledu u pomníku J. Š. Baara, kde kromě vychutnání krás okolí učiněno skupinové foto, aby bylo něco do pomyslné kroniky.

Ještě kousek hlavní silnice ke hraničnímu přechodu Lísková, zde vpravo a zapadlými okreskami se posouváme podél hraniční linie. Projedeme několik horských osad (Závist, Rybník) jinak jen lesy, mýtiny a my. Moc rychle to nejde, bo někteří z nás sedlají stroje, kterým příhraniční silnička zrovínka nekonvenuje. Ale co, nikam nespěcháme, jedeme na čas a netřeba se stresovat. Naopak, vychutnat babí léto, které zrovínka maká na plný plyn.

Polední obědovou zastávku Jiří zajednal v hospodě Radbuza, máme zde svůj sál, jsme očekáváni v počtu 25, takže by vše mělo proběhnout bez zádrhelí.

Mno, pozitivní očekávání jsem trochu přehnal. Číšník je ochotný a snaživý, leč a) sám na naši bandu, a za b) kdo hrubě nestíhá, je kuchyně, asi tam kuchař taky dlí sám.

Čísla hovoří za vše – normálních příchozích moc nebylo, o nás věděli, leč přesto trvalo restauraci dvě a půl hodiny než se fšici nasytili. A to jsme si rozhodně nevymýšleli, vše podle jídelního lístku.

Nojono, nemůže bejt všechno tip-top, problém ale vidím v tom, že od 15:00 máme zajednánu prohlídku jízdárny ve Světcích, což je podle krabiček třicítka. To bude na knop….

A bylo. Za pět minut tři umlkají naše motory pod jízdárnou, tak honem odstrojit a mažeme ke vchodu do jízdárny.

Naštěstí zde již na nás čekají Zdeněk s Jarmilou, ponořeni v družný rozhovor s průvodcem, panem Voltrem. Zpoceni, ale stihli jsme to, jsme dobrý – blbost, jsme nejlepší:-).

Následná hodinka a půl by se dala nazvat sólovým vystoupením pana průvodce. Pojal prohlídku netradičně, něco jako komentovanou show, zapojující návštěvníky bezprostředně do dění. Takže Eva četla, Jarmila zanotovala a zazpívala z původních partitur, vyzkoušela i vynikající akustiku jízdárny (koncerty zde musí být zážitkem), velcí i malí motorkáři posloužili jako výškové etalony, Zdeněk zahrál jezdce na koni, dvořícího se dámám, rozhodně zde nuda nepanovala:-).

Byl jsem zde přede dvěma roky, a jsem tudíž překvapen, o kolik postoupila rekonstrukce celé stavby. Tenkráte jsme viděli tak polovinu toho co dnes. Přibylo podzemí (ještě nedokončené) a hlavně druhé patro a podkroví s fascinující sestavou takřka původního krovu, dokonce umožňující i výstup do vikýře střechy. Halt ti naši předci nebyli žádná ořezávátka, hezká práce!

Po půl páté se loučíme s panem průvodcem, který toho má zřejmě po vyčerpávajícím dni dost, já na jeho místě bych už jen sípal. Ale, je mladý, něco musí vydržet. Jeho výkon rozhodně zaslouží velké uznání, a ať mu Pánbůh dopřeje hodně lajků na fejsu:-).

Den se nachyluje, takže si dáme rozchod, někdo zamíří do místní kavárničky, jiný ještě někam za svými cíli a pár z nás se rozhodne poklidnou projížďkou zamířit na Koráb. Podvečerní motání se podhůřím (Kladruby, Horšovský Týn, Domažlice) nemá chybku, krátce po šesté jsme v cíli.

Večer opět tradice, po večeři jej zpestří naši kytaristé. Část grupy prozpěvuje, zbytek se věnuje povídání. Inu, vidíme se párkráte do roka, tak je co probírat, vzpomínat a plánovat. Je ale vidět, že včerejší večerní „nasazení“ už se nekoná, kolektiv se pomalu redukuje, halt zítra někdo pojede dost daleko a je třeba patřičný odpočinek. Před jedenáctou mizím do pelechu i já.

Díky velmi mírné večerní konzumaci mne ráno neobdaří bolehlavem, naopak, v pohodě lezu z pelechu daleko dříve než je potřebno. Venku už pár kolegů vstřebává další (skoro spíše jarní) ráno, tak se k nim připojím.

Snídaně, nezbytná hygoška, zabalit těch pár cajků a je tu čas na rozloučení a odjezd. Zaplatím překvapivě nízký účet, rozloučím se s osazenstvem chaty a s těmi z nás, kteří tady ještě jsou, a jako jedni z posledních s Honzou zamíříme dolů z kopce. Díky Korábe, bylo tady fajně!

Míříme přímo na sever, neboť Honza objevil ve své krabce jakousi rozhlednu u obce Puclice. Prý, jelikož ji má v databázi, to nebude standardní rozhlednový typ Domažlicka, tedy něco jako „posed pro 80 myslivců“. Motáme se okreskami, nedělní dopoledne, nikde nikdo, příjemně se jede a počumuje. Mám na to čas, neb Honza vede :-) a já jsem občas rád veden :-).

Vyhoupneme se nad Puclice a ejhle, proti očekávání jest to onen výše zmíněný typ. Dokonce i s místním myslivcem, venčícím zde své psíky. No, když už jsme zde, tak si to tady prohlédneme.

Přestávku využijeme oba dva na odložení několika vrstev oblečení, neb teplota dosahuje letních hodnot. Chvilku přemýšlím, zdali nevyndám vložku z bundy, nakonec ji nechávám a pod ní jen triko s krátkým rukávem.

Další etapa nás pořád směřuje severním směrem, popojedeme pár kilometrů a stavíme na okraji obce Kvíčovice.

Opět nás zde čeká malá dřevěná rozhledna, ta je ale umístěna na výrazném návrší uprostřed vsi a vévodí volnočasovému areálu, podle ohniště se zde asi místní často schází a upevňují svoji komunitu.

Další zajímavostí je poměrně unikátní LO36, umístěný na svahu nad rybníkem. Byl součástí linie předválečného opevnění a unikl likvidaci za protektorátu jen proto, že je v obci a jeho vyhození do vzduchu by zničilo okolní stavení. V poválečném období byl bunkr doplněn a zesílen, aby odolal působení případného jaderného úderu. Dnes je z něj jedna z dominant obce a zajímavý turistický cíl nejen pro zavilé „bunkráky“.

Rozhodneme se zkusit štěstí a dostat se na prohlídku kaolínových dolů v Nevřeni, severozápadně od Plzně. Objedeme tedy západočeskou metropoli ze západu, abychom lehce po poledni zabrzdili před nově zbudovaným Caolinum Centrem na severním okraji obce. Zajímavý multifunkční objekt (expozice, hasičská zbrojnice a hospoda), postavený na místě původního hostince, který podlehl červenému kohoutovi, nám nabídne parkování, nezbytné pitivo a nakonec se na nás usměje štěstí, protože na prohlídku v jednu hodinu jsou ještě tři volná místa. Fajn!

Odložíme nepotřebné, vysrkneme Birella a procházkovým tempem se vydáme na cestu ke vstupu do dolu. Ty byly zpřístupněny teprve letos na jaře.

Oproti očekávání se docela projdeme, navíc část hezky do kopce, což tedy v poledním vedru a motokalhotách a botách není zrovna pravá turistická pohoda. Nakonec ale dosupíme až ke vchodu, a máme čtvrthodinku na odfouknutí a vychladnutí.

Přesně v jednu nás mladičká průvodkyně pustí dovnitř, samozřejmě s nezbytnou helmou, teď nám naše bundy budou dobré, proto jsme je sem táhli.

V nečekaně rozlehlém a prostorném podzemí strávíme zajímavou hodinku. Podzemí je to totálně odlišné od středověkých krušnohorských důlních děl, navštívených nedávno. Místa hafo, žádná omezení, žádné výdřevy atd., více méně příjemná procházka. Instalované osvětlení dává vyniknout velikosti chodeb i dobývacích komor.

Cesta zpět k motorkám je pohodovější. Chvilku oddáchneme, malé občerstvení a jeden Birell, před třetí vyrážíme už pomalu směr matička stověžatá. Kaznějov, poté chvilka opruzu na hlavní přes Plasy (sem se musím mrknout, nová expozice stavitelství NTM v Praze), než zahneme vpravo na vedlejší a příjemnější silničky. Ty nás dovedou do vesničky Chříč, kde Honza staví u jeho oblíbeného pivovaru.

Uvnitř vládne na dvoře lenivá pohoda, nikdo nikam nespěchá, žádný kvas ani hektika. Popravdě, nebejt tady na mašině, tak se uvelebím ve stínu mohutných stromů a odevzdám se vychutnávání místních speciálů.

Honza pocítí hlad, vyprosí si u paní vrchní poslední gulášek (vskutku lukulská porce), k tomu pivko bez pivka. Popravdě, jsem už po „obědě“, hlad nemám, takže jen zakoupím petku zdejšího ejlu „Oranžový express“, rozloučím se s parťákem a vyrazím na závěrečnou etapu na rodnou hroudu.

Co k ní dodat? Dlouho jsem již nejel údolím Berounky, takže Týřovice, Rozvědčík, Roztoky a přes vodu, Nižbor a zpět přes vodu neb na Hýskov cesta uzavřena. Nahoru do kopce, Bratronice, Unhošť a je tu Praha. Obávám se trochu zarubané Bílé Hory, ale naštěstí se jí protáhnu a šup do Blanky. Tím je vyhráno, na opačném konci díry jede vše proti mně, tedy v pohodě až ke vratům.

Tož, dobře bylo, víkend bez chyby, na který se hned tak nezapomene. Náplast na duši:-) Díky, Jiří!