Motokochání

Pátek 10. 7. 2015

Wolsztyn – Nowa Sol – Kozuchow – Zagan – Ruszow – Piensk – Zgorzelec / Gőrlitz – Hagenwerder – Ostritz – Zittau – Hrádek nad Nisou, Kristýna

Ujeto 219 km

Čas jízdy 09:30 – 17:58

Vstaneme celkem brzo, i když nás nic a nikdo nebudí. Hygoška, poté „v rámci možností“ luxusní snídaně v nádražácké kuchyňce. Poslední snídaně na dovolené, tedy vybalíme vše, co kufry našich motorek nabízejí, uvaříme kotel čaje a kotlík kafe, a řádně nacpeme těřichy. Dneska to bude jen o jízdě, a to se vždy vyplatí mít plný žaludek. Naštěstí, oba dva jsme „snídací“ typy. Osobně odjet bez řádné futráže a začít konzumovat někde po cestě, tak to není můj provozní mód a rozhodně by mě to morálně i fyzicky rozhodilo, ráno se nenadlábnout :-). Nicméně mám mezi svými dobrými motokamarády takové, co jim stačí káva a cigaretka (někdy ani to ne) a jsou schopni fungovat až do popoledne. Každej jsme jinej:-)

Slunné ráno využijeme k prohlídkovému kolečku depem, bychom si shlédli a vyfotili v plném světle to, co jsme včera nestihli. Plac se už probouzí k životu a akci. Natopená pára posunuje po rotundě své studené, vychladlé, kolegyně, proveze na stanovišti strojvedoucího jakousi rodinku s dětmi, zatočí se s nimi na točně, a pak odsupí dále do ranžíru, zřejmě pro soupravu.

No a to je signál pro nás, prásknout do hemelek a odsupět taky. Takže zabalení toho mála z patra, vrátím klíče, rozloučím se se strojmistrem a pak již nezbývá, než probudit naše věrné strojky k životu a odkvačit.

Lesnatou rovinou míříme k jihu, k Odře. Provoz celkem nepatrný, počasí přesně tak akurát na přesun. Ani hajc, ani kaltna, jede se fajn a v rámci možností svižně, takže kilometry odsýpají.

Ve městě Nowa Sol odbočíme na chvilku z trasy, na programu je tankování u Shellů. Ani neproběhne kávička, míříme dál. Na výjezdu z města můj MapSource z roku 2008 (nějak jsem se nedostal k aktualizaci, která s obrovským apetitem žere omezenou paměť mé deset let staré krabičky) nezvládne nájezd a křížení nově vybudovaného obchvatu, a než se patřičně zorientuji, jedu jinam než chci :-). Krabka sice nabízí řešení mého výpadku pomocí místních kozích stezek, ale kašlu na ni a raději se vrátím ty dva kilometry na patřičnou křižovatku, a pokračuju katolicky po hlavní a jasné trase. Na poskakování rozbahněnými šoustkami není čas a nemám na to ani chuť.

Po chvíli přijíždíme do Źaganě (česky Zaháň, německy Sagan), prvního a jediného dnešního POI.
Trocha odbočky – tohle město by mělo skoro každému něco připomenout :-). Proto malý historický exkurs (jak už je u mne zvykem): Kněžna Zaháňská - říká tohle někomu něco? No mělo by..... přeci „paní kněžna“ z Babičky Boženy Němcové. Na svoji dobu velmi rázovitá a nekonformní dáma vryla nezmazatelně svoji stopu do evropské historie devatenáctého století.

Její panství (zděděné po otci, kuronském šlechtici) zahrnovalo jak území kolem Saganu, tak i nějaké ty državy v Království Českém (konkrétně Ratibořice a okolí). Na jejím bouřlivém a křivolakém osudu by si rozhodně zmlsnul bulvár, kdyby tedy tenkráte existoval v dnešní podobě :-).

Jedno je jasné, její život nebyl nezajímavý, ale nás sem táhne trochu jiná, o něco mladší kapitolka zdejší historie.

Protože tohle kolem bylo skoro odjakživa německé (přesněji pruské), tak působení vojenského živlu nebylo nezanedbatelné:-) jak je u Prajzů odjakživa zvykem. Vojenská posádka zde byla vždycky, a už za první svétové války tady vyrostl na písčitých, borovicemi porostlých, pláních zajatecký tábor pro vojáky Dohody, kteří padli do německého zajetí.

V době druhé světové války zde kromě táborů pro pěšáky byl založen i tábor Stalag Luft III.

Samozřejmě, obdobných zařízení bylo po území „Reichu“ povícero, zdejší lágr se ale zapsal do historie ojedinělou akcí. Že zajatci mají tendenci utíkat, tohle platilo odjakživa. Zde ale spojenečtí letci dali útěkům ze zajetí novou dimenzi. Vsadili na masovou akci, na které se podílely stovky, až tisíce, zajatých důstojníků. Jali se kopat ne jeden, ale hned tři tunely, kterými měly za jednu noc uniknout stovky uprchlíků. Myšlenka to byla dobrá, chytat jedince nebo pár desítek je o dost snazší než stovky najednou. Navíc při případném odhalení jedné štoly jsou ty další „v záloze“.

Kopání a provoz tunelů byla jedna, dozajista zapeklitá a nesnadná, věc, neméně obtížné a invenci útěkářů vyžadující bylo obstarávání a příprava všeho, co pro normálního Němce bylo běžné. Dokumenty, falešné identity, civilní šaty a boty, jízdní řády, peníze, potravinové lístky, a mnoho a mnoho dalších nezbytných drobností, to vše bylo potřeba připravit v nemalém množství.

Nebudu tady hlouběji zmiňovat přípravy, průběh i konec této unikátní akce (to bych propsal webového prostoru), případný zájemce nechať se obrátí na literaturu či vševědoucí celosvětovou pavučinku.

Areál táborů se rozkládal za okrajem města, jižně od rozsáhlého nádraží. Dneska se už zde nic z „původní“ zástavby nenachází (zajatecké baráky byly vždy dřevěné), a pouze neznatelné terénní náznaky dají tušit, jak velký soubor táborů byl.

Krabička mne neomylně zavede na parkoviště před budovu expozice. Ta byla postavena v sedmdesátých létech, tedy architektura velmi obdobná naší ve stejné době. Je zajímavé, že vznik muzea o „zápaďácích“ v tomto rozsahu by u nás za bolšána nebyl ani trochu myslitelný. Jo, Poláci, ti se dovedli alespoň trochu šprajcnout proti komoušům svým i ze zatuchlého východu.

Jsme tu sami samotinci, kromě našich motorek a nás se po okolí malátně pohybuje několik žen neurčitého středního věku, poklízející celý plac. No, poklízející, spíše víceméně pořád zevlují, pokuřují, posedávají, činnosti za nimi minimálně. Shodli jsme se, že to jsou nejspíše místní nezaměstnankyně, tímto si zasluhující svoji podporu:-).

Chvilku je po očku pozorujeme, zdali nebudou mít touhu seznámit se s našimi strojky důvěrněji. Nakonec ale to vypadá, že asi ne, a tak se odebéřeme dovnitř.

Prohlídka má dvě části – vnitřek muzea přibližuje širší souvislosti, dokumenty a jednotlivé osobní předmět, jakož i osudy hlavních protagonistů „Velkého útěku“, malá část je z pochopitelných důvodů věnována i slavnému stejnojmennému filmu z dob, kdy se ještě na hollywoodské produkty dalo koukat a měly jakous takous myšlénku.

Střed velkého sálu zabírá celkem dobře vypracovaný model celého tábora.

Vnější část tvoří replika typického baráku, zbudovaná Angličany (těch bylo z pochopitelných důvodů v lágru nejvíc) před několika léty. Ubikace tudíž nejsou ještě plně vybaveny tak, jak je vidět na dobových fotkách (například palandy byly ve skutečnosti namačkány daleko hustěji), přesto ale člověk získá docela slušnou představu, jak to asi tady za války vypadalo.

Nakonec si prohlédneme repliku kusu tunelu Harry, která je vybudována poblíž muzea. No, přesná replita to samozřejmě není. Originál byl daleko hlouběji, a nebyl částečně osvětlen vloženým stropním sklem :-). Replika umožňuje těm troufalejším možnosti si tunel projet na kolejovém vozíku – ten je naopak přesnou kopií původního, stejně jako průjezdný profil tunelu.

Zcela pochopitelně se tohoto zážitku vzdám – moje „prostorově výraznější“ postava, navíc navlečená do motorkářského a tedy patřičně neohebná a zavalitá, podzemní eskapádu nedovolí. A navíc ta moje lehká klaustrofobie... Honza se ale do prohlídky hrne, samo bez bundy. Ale i tak má se svou dlouhou tajlí potíže při zasunutí do otvoru. Vlastní průjezd mu jde, inu má štíhlý profil. Zádrhel nastane při vylejzání. Přetočit se z polohy „na břiše“ do vertikály, nutné k výstupu, mu docela dá zabrat, až jsem se bál, že bude nutná moje asistence. Nakonec to ale zvládl sám, šikulka. Představa, že se takhle skuteční aktéři pohybovali skoro deset metrů hluboko, beze světla, za hnusného vzduchu celé stovky metrů, no potěš koště....

Je čas vyrazit dál. Ze Saganu zamíříme přímo na jih, souběžně s hranicí PL / SRN, kterou tvoří řeka Nisa.

Mezi Jagodzinem a Bielawou Dolnou narazíme na něco, o čemž se dodnes s Honzou dohadujeme, k čemu že to vlastně je/bylo. Uprostřed rozlehlého lesního masívu totiž dojedeme k odpočívce, u níž stojí štíhlá, odhadem tak třicetimetrová zděná věž s okny nahoře. Podle sešlosti a architektonického řešení bych si tipnul (nejsa odborníkem), že vyrostla někdy v meziválečném období. Co ale nevíme, je účel. Na vodojem to nemá nahoře rezervoár (navíc, široko daleko ni obce či osady), turistická rozhledna je nesmysl, v prostředku ničeho (in the middle of nowhere), protiletecká hláska je taky nesmysl a navíc by se nestavěla tak gruntovně. Anténní stožár vypadá většinou jinak, navíc zcela chybí pozemní zařízení. Takže nevím, a nic neví obvykle vševědoucí strejda Google a tetka Wiki. Záhada... jediný snad trochu přijatelný účel by byla protipožární varta, ale zase ten poměrně nákladný způsob stavby....

Nojono, člověk nemůže znát vše. S tím opustíme místo, abychom o pár kilásků dále, v lesní vsi Bielawa Dolna, zabrzdili u stavení s jednoznačným názvem – Bar Leszny.

Jasně, od záhady k přízemní věci – je časné odpoledne, trochu vyhládlo, tak je čas na tradiční „oběd“ ve formě chutné polské polévky, pečiva, kávy a zákusku.

To vše je nám promptně naservírováno řečnou mladou Polkou, která věru pusu nezavře :-). Jak už se stalo letos obvyklým, vše chutné, tedy spokojenost. Navíc prej můžeme platit jak zlotkama tak éčky, inu velký bratr kousek, nedaleko za Nisou.

Zbytek cesty už proběhne bez zastávky a jakýchkoliv komplikací. V hraničním dvojměstě překročíme řeku na levý břeh a rázem tím poskočíme (hypoteticky) o hezkých pár let dopředu. Bohužel, rozdíl mezi oběma půlkama je více než patrný, a pro naše severní sousedy ne až tak lichotivý. Ale na našich hranicích je skok v čase patrný též, akurát ne tak skokově rychlý.

Kus pod Gőrlitz zahlédneme po pravé straně na břehu jezera (zatopená těžní jáma) Berzdorf velkoobjemové rypadlo, dnes technický skanzen povrchové těžby.

Nezastavujeme, není času nazbyt, navíc se sem zítra chystám, s partou Vrakařů, to už bude jiná story...

Ještě pár set metrů po polském cípku za Zittau, a odbočka vpravo do areálu Kristýna. Kdysi povrchový lignitový důl, dnes zatopený a přeměněný na rekreační areál. Tady budeme mít po víkend základnu.

Jsem tu první, takže zaplatím předjednanou chatku, naházím do ní krámy a jdeme s Honzou na letošní poslední dovolenkové kafe. Pak už si jen zamáváme (Honza míří na jih republiky za další svojí akcí), a já osamím. Nojo, vše má svůj konec, i tahle sice nouzová, ale i tak vydařená pididovolená.

K domácím vrátkům se dostanu až v neděli navečer.

Epilog
Co na závěr dodat? Především, chci poděkovat Honzovi, že posečkal, až se mé tělo vyzdraví ze série jarních zranění, a vyrazil se mnou. Popravdě, nečekal jsem to a byl jsem v duchu smířen s tím, že halt nikoho jiného tak narychle nepřemluvím, a budu muset vyrazit na dovolenkové toulání sám. Nikdy jsem takto nevyrážel, tak by to bylo poprvé.

Ale naštěstí, dopadlo to, jak to dopadlo Hodnocení netřeba, neb vše už bylo řečeno/napsáno výše. Polsko tak můžeme doporučit, akurát jiné časování, tedy na baltické břehy jedině mimo prázdniny.... Osobně ale pro příště dám přednost jeho vnitrozemí, poblíž našich a slovenských hranic. V Sudetech a Slezsku je toho ještě k navštívení dost a dost, a navíc, ta příroda. Velmi zhruba – opět vlakem na Slovensko a podél hraničních čar až do Sudet.