Motokochání

Den jedenáctý                                                      Úterý, 3. 7. 2001

Trasa: Aghadoe, Kilorglin, Tralee, Listowel, Tarbert, Kilrush, Creegh, Milltown Mallbay, Lahinch, Enhistimon, Liscannor, Lahinch

Stav tachometru:  94 001 – 94 162                       Ujeto: 161 Tank:13.20 l

Ráno vylejzáme v půl osmé do zataženého a dost nevlídného rána, kdeže včerejší ranní azzuro je… Snídaně, a při ní debatujeme co a jak. Možnosti jsou dvě, buďto si zaplatit ještě jeden den tady a udělat si vejlet na polostrov Dingle severně od Iveragh, a nebo pokračovat dále severním směrem podél pobřeží do prostoru národního parku Burren, dalšího postupného cíle naší expedice. Rozhodnutí přináší asi hodinová dosti hutná přeháňka. Ač se to může s hlediska motorkářova zdát mírně řečeno paradoxní (někteří motokámoši by zabrblali něco o úchylce :-)), déšť podpoří náš přesun dále. Inu, je to jasný, na vejlet to není, kdežto „pouhý“ přesun v dešti můžeme, umíme ho, a až tak nám nevadí a jsme na něj duševně připraveni.

Teď jen najít mezírku mezi padající vláhou. To je tak, sbalit si věci v dešti můžeme, poměrně objemný stan to dovoluje, ale kritických je cca 10-15 minut nutných pro složení a zapakování stanu a spacáků do vaku, resp. nutných pro suchý stav vnitřní stanové sekce. Vnější tropiko může být díky svému matroši sbaleno mokré, stejně se bude za pár hodin rozdělávat. Naštěstí, před půl jedenáctou déšť nakrátko ustává. Vynesu a připnu plné kufry, skočíme na stan a během deseti minutek jsou vaky zabalené. Teď už si může lejt jak chce (tedy, skoro….), my jsme ready.

Ve tři čtvrti na jedenáct je vše nabaleno a můžeme vyrazit. Rozloučíme se s mototaťkou odvedle, kterej se před chvilkou vymotal z plátna se zmačkaným a zalepeným ksichtem a odkolíbal se na WC a teď se sune pomalu zpět. Podle výrazu i jeho slov, včera bylo jupíííí a dnes se za to tělo mstí. Znám a vím, mnohá páteční dopoledne jsem prožil v obdobných stavech po jawaklubáckých večírcích… Podle jeho vlastních slov taky vyjedou, až budou moct. Hmm, zas tak hned to zdá se asi nebude..

Tož, my usedneme na opět nabaleného sloníka a vyrazíme do nepohody.  Nejprve jedeme po včerejší cestě do Killorglinu (Cill Orgian), dnes však není ani trocha včerejší slunečné pohody. Humus, začne docela hustě pršet, na úzké silnici jsme pravidelně sprejováni protijedoucími kamiony, na druhé straně, zase mě neberou záda:-). Na kraji Killorginu mineme odbočku vlevo přes most, kterou jsme se včera dostali do centra na nákup a další pouť kolem poloostrova Iveragh a směřujeme dále na sever po N70. Protáhneme se úzkou štěrbinou v hřebeni lieve Mish Mountains a několika serpentinami sestoupíme na břeh Tralee Bay se stejnojmenným přístavem. Tady prší jen drobně, což mně trochu zvedne náladu, nicméně ji zase ztratím posouváním se rozkopaným městečkem. Značení tu není nic moc, naštěstí se s jednou zastávkou na rekognoskaci a s jistou dávkou intuice trefím na výjezdu na stávající „sedmdesátku“, protože značení objížděk je mírně řečeno zmatečné…

K dalším skoro padesáti kilákům vnitrozemím není co dodat: více či méně hustý déšť mě nutí věnovat skoro všechnu pozornost nepříliš kvalitní silnici a provozu, koneckonců okolní krajina zahalená oparem nízké oblačnosti a provazci rainu taky neláká k bůhvíjakému sledování.

Původní plán cesty počítal s objezdem asi osmdesát kilometrů dlouhého a místy dost širokého ústí řeky Shannon, ale pečlivým studiem mapy (a ovšem i nabídkou silničních ukazatelů, he he) přijdu na možnost jak si dnešní utrpení zkrátit a nemuset se prodírat Limerickem. Přibližně v jedné třetině zálivu jezdí ferry, a i když bude něco jistě stát, úspora času i kilometrů přijde vhod a možná i levnějc. V malém městečku Tarbert tedy uposlechnu ukazatele, odbočím vlevo z hlavní a po třech kilometrech podél pobřeží v odlivu zastavujeme na konci malé fronty u terminálu přívozu. Jeden ferry zrovínka opouští molo, nicméně jak se za chvilku ukáže, jezdí tu dva proti sobě a ten druhý asi po čtvrthodině zvolna přijíždí. Nám to nevadí, času je dost (je půl jedné) a větší část dnešní etapy máme za sebou, alespoň si trochu oddechneme. Sice drobně mží, ale to nic…

Nejprve se vylodí vozidla v protisměru a pak přijde řada na nás, pomaličku najedu po mokré a dost kluzké ocelové rampě na prám, kde mě lodník navede na samý konec levého pruhu. Odstavím slona, Jana u něj zůstane a já se vyšplhám na protější (port) nástavbu pro pěšouny. Něco fotek, a za chvilku za mnou dorazí i můj „sozius“, takže celou asi půlhodinovou přeplavbu přes deltu Shannonu absolvujeme spolu. Prám mine „vkusný“ komplex tepelné elektrárny pěkně esteticky vyseknutý na výběžku pevniny, potká se s protijedoucím, a nakonec s decentním drcnutím přirazí k molu na severním břehu zátoky. Občas nás skropí malá přeprška, která se ihned po našem vylodění změní v regulérní déšť.

Další kus cesty absolvujeme v koloně aut z trajektu až do prvního většího města, Kilrush (Cill Rois), kde opět trochu kufrujeme, protože čučet za deště po cedulích a ještě jet v hustém a mokrém provozu, to mě prostě dohromady nejde. Tak na chvilku zastavím, zorientuju se (můžeme jet hlavní silnicí oklikou podél pobřeží, a nebo to krosnout vedlejší silničkou vnitrozemím, nakonec volím druhou možnost) a skoro ihned nacházím žádanou R483, po které opouštíme město.

Naštěstí, i když je okreska úzká, je na zdejší i naše poměry víceméně kvalitní, a co hlavně, není na ni žádný provoz, což mě v neustávajícím drobném, leč hustém, dešti vyhovuje. Šineme si to místní zemědělskou oblastí, obligátní skalnaté pastviny se tu změní v rozsáhlá a udržovaná pole, jen ty kamenné zítky a dekus od obzoru k obzoru zůstávají. Dá se jet vcelku svižně, 70-80, jen ve vesnicích si dávám pozor, brzdná dráha naložené mašiny na mokru, no nic moc. Protože mě již delší dobu otravuje oranžová kontrolka paliva (a Jana současně chce nakoupit něco potravin), stavím na pokraji městečka Creegh u obligátní kombinace pumpy a sámošky. Benzín tankuju, Jana, po shlédnutí cen, nákup ruší. Ještě si vyměním rukavice (ty kožené by přeci jen nemusely vydržet, a tak nastupuje membrána..) a frčíme dál, už to nebude trvat dlouho.

Po deseti kilometrech se napojíme zpátky na hlavní pobřežní „magistrálu“ a pokračujeme po ní dál na sever. S oceánem po levé ruce je to hned zajímavější, dokonce i chvilkama přestává pršet, jak se vzdalujeme od civilizace tak i aut je znatelně méně, prostě je líp. Nespěchám, docela se přistihnu, že si tenhle marasmus a svým zvráceným způsobem i syrový a rázovitý půvab vychutnávám. Bouřící příboj s bílou vařící se pěnou na kamenitých plážích zleva, úzké, skalnaté a hustým roštím porostlé strže a hřebeny zprava, mezitím uzounká černě se lesknoucí silnička, nacucaná černošedá oblaka letící od moře skoro těsně nad hlavou, občas shluk jasně bílých domků (zde zrovinka moc barevné nejsou), prostě paráda.. (ovšemže, jasně, jak pro koho, že…).

Projedeme Milltown Mallbay (Sráid na Cathrach) a za ním trochu zvolníme, protože se blížíme do cíle dnešní etapy, no a je nutné najít si místo pro střechu nad hlavou. Uložíme si proto pozornost k cedulkám místních kempů, podle mapy máme jen jednu možnost v nedalekém Lahinch. Asi patnáct kilometrů kličkujeme pobřežní silnicí, než se ocitneme na dohled od Lahinch, kde se po pravé straně na malém ostrohu rozkládá dost velký kemp Seaside. No co, není čas na hrdinství, tak do něj zahnu a zastavím před recepcí a hospodou v jednom.

Recepce je otevřená a prázdná, trvá mě chvilku než objevím trochu pomalejšího mladíka, který je ochoten se mě věnovat a vyinkasovat od mne poplatek za dva dny. Dvacet liber, normál. Kemp se očividně věnuje hlavně mobilákům, devadesát procent placu je pokryto více méně stabilními mobilhomy. Stanaři a průjezdní kempíři mají určen malý kousek, cípek na samém okraji. Taky je jich tu jen pár, nicméně, pro nás to bohatě stačí, sprchy a hospoda tu jsou, tak co…

Ve tři rozbíjíme své ležení po delší rekognoskaci na ostrohu hned za poslední řadou mobilhomů, což se ve světle dalších událostí neukázalo jako zrovna moudré rozhodnutí. Zachováme opět včerejší stravovací schéma, tj. pozdní oběd či časná večeře, jak je ctěná libost. Navaříme, popapáme, chvilku dáchneme (to když spadne dnešní poslední přeháňka) no a když se od severozápadu poměrně rozjasní, nalehko se oblékneme a vyrazíme. V plánu je vejletík po blízkém okolí, nákup v levnějším obchůdku a obhlídka co a jak, jakož i kam že to zalezeme na dlabanec zejtra.

Podle průvodce se všechno, co bychom potřebovali, nachází v trojúhelníku Lahinch a Liscannor na pobřeží a Ennistimon o kus dál ve vnitrozemí. Vzhůru tedy.

Projedeme pomalu a dvakrát blízký Lahinch, nicméně sámošku našeho přání jsme neobjevili, zato putyk dostatečně. Na křižovatce za obcí uhneme k pumpě, kde opět Jana zajde do krámu (no, nic moc) a já si zatím zkontroluji tlak v gumách. Zadní je třeba trochu dofouknout. Protože Jana nedostala všechno, co chtěla, a času je taky dost, zamířím do vnitrozemí, kde se rozkládá staré tržní město Ennistimon, dokonce zmiňovaný v bedekru. Což o to, je docela pěkný, podlouhlé stoupající náměstí (nebo spíš široká hlavní ulice) lemované jak jinak) barevnými domky a zakončené nahoře kamenným kostelíkem. Naštěstí objevíme menší místní mutaci celoevropského SPARu, takže Jana je ve svém živlíku a já mám dost času na čumendu po okolí, pozorování odpoledního cvrkotu irského maloměsta. Ženušce to trochu trvá, ale to vůbec nevadí, není spěch.

Jakmile je nakoupeno, odbručíme zpět na pobřeží a vezmeme to kousek dál na sever. Udělalo se docela hezky, je polojasno a docela příjemně. Silnička se motá pobřežními dunami, akorát dost hutně fičí od moře, takže je třeba si dát trochu bacha na výjezdy zpoza svahů a zářezů.

Na kraji Liscannoru zabrzdím u malého přístavu, kde se nabízejí výletní vyjížďky čluny kolem asi dvě hodiny plavby vzdálených útesů Moher, jedné z nejvyhlášenějších zajímavostí oblasti Burren. Dnešní jízdy jsou samozřejmě dávno „over“, tak se ptám na zejtřek. Jo, bude se jezdit, ale jen když vítr bude přízniv, tedy slabší. Co se dá dělat, místní člunaři mají taky své limity, sám nemám zájem poskakovat v malé skořápce na návětrné straně mohutných útesů. Ještě chvilku pobloumáme po ztichlém molu, obhlédneme okolí a jedeme zpět.

Lahinch jen pomaličku projedeme čumíce znova po putykách a za okamžik již parkuji vedle stanu. Je celkem příznivě, špatné počasí je zdá se z nejhoršího pryč, jenom to trochu protahuje.

Na otázku, co s načatým večerem, odpovíme standardním gambitem, seberem se a šupky hupky do hospůdky :-). Nechce se nám nikam daleko a tak se odšouráme jen do kempovního zařízení. Docela pěkná hospoda je zcela a úplně liduprázdná, když zavrzáme dveřma, tak se delší dobu nic neděje, než se za ohromným pultem objeví docela pěkné děvče a natočí nám dvě poctivé pintičky Guinesse. Najdeme si malý a příjemný stoleček v útulném koutku, rozsadíme se a v klidu, pohodě a za zvuků místních melodií z jukeboxu si povídáme, popíjíme a je nám moc a moc fajn. Jedno však jasné není, jak může bejt takhle velká hospoda živa s toho vzduchoprázdna, které tu nyní panuje? Podle pozorování se tu motá čtyři-pět obsluhujících, takže hrají docela fest přesilovku, kromě nás se tu jen občas objeví nějaké dítě, zakoupí si zmrzlinu a zmizí. Asi po půlhodině naše osamění ukončí manželský pár středních let, který také přišel posedět, ale stejně je to tu zalidněný jako na venkovském nádraží v neděli dopoledne… No, jediné vysvětlení je že plná sezóna ještě nezačala, a potom, jak se ukáže později, přišli jsme moc brzy.

Nám osamění moc nevadí, kecáme, plánujeme co a jak a kam, prohlídneme si doposud nafocené snímky (výhoda to „tikitálu“) a tak čas plyne, pozvolna, poklidně a polehoučku. S příchodem soumraku se to tu přeci jen začíná trochu a lehce zaplňovat, no a když to tu po desáté opouštíme, už je tu přijatelněji, hlavně z hlediska majitele či provozovatele…