Motokochání

Den osmý                                                   Sobota, 30. 6. 2001

Trasa: Ballylickey, Bantry, Durros, Ahakista, Gerahies, Kilcrohane, Muntervary – Sheep´s Head, Kilcrohane, Ahakista, Durros, Dunmanus, Goleen, Mizen Head, Crookhaven, Goleen, Toormore, Skull, Ballydehob, Bantry, Ballylickey

Stav tachometru:  93 442- 93 621             Ujeto: 189                   Tank: 0

Po včerejší noci plné mocných zážitků si přichrápnu a z kanafasu vylezu až v půl deváté. Počasí opět k nám přivrací svojí hezčí tvář, jasno, přiměřeně teplo, jen stálý čerstvý vítr to trochec kazí, ale to neva.. Takže, resumé, zůstáváme ještě další den, na programu jsou končiny jižně od Bantry (Beantrai). Po snídani odkvačím zapravit v recepici další noc, vše je OK a docela si s paní (slečnou??) typicky irského vzhledu a typu (velká, kozatá, robustní a nesmírně příjemně ukecaná a milá…) pokecám na téma okolí a co je zde k vidění. Dlužno říci že dvě třetiny doporučovaných lokalit jsme navštívili již včera, takže jsme ten den minulý rozhodně nepromarnili :-).

Takže, dnes nám odbila první třetinka dovči… No, co, na nudu jsme si rozhodně nemohli stěžovat (ani naši bejvalí souputníci chystající se na pomalu na pidivýpad do Croatie za teplým Jadranem), tak co nám přinesou zbývající dva tejdny…?

Za Bantry minu odbočku vpravo (zcela chybí značení a typově si lze splíst „silnici“ s přístupem ke vzdálenější farmě..) a tak zahnu až na další odbočce směrem na Durros, přístávek na samém konci Dunmanus Bay. Čeká nás opuštěný poloostrov Muntervary, známý též pod názvem Sheep´s Head, tedy „Ovčí Hlava“. Dalších několik kilometrů je z kategorie motorkářovo hororů – čerstvě opravená silnice je pokryta pěticentimetrovou vrstvou štěrku. Trochu odbočím – v ekonomicky se vzmáhajícím Irsku je samozřejmě na pořadu dne obnova značně zanedbané silniční sítě. No a zatím co na vyspělejším východě se tak převážně děje metodou obvyklou v civilizovaném světě, tj frézováním a následným položením nového povrchu finišerem, ve zdejších končinách (platí to pro celé západní pobřeží, jak posléze zjistíme) se používá technologie z doby „krále Klacka“, u nás používaná tak za dob habsburské monarchie nebo první republiky. Princip – prostý: na původní silnici se vyleje z cisterny rozehřátý asfalt, rozhrabe se a na něj se nahází hutná vrstva jemného či hrubšího štěrku. Na kraje vozovky se umístí cedule omezující rychlost na 20 mil a výstrahy „Attention – loose chippings“ (tedy „uvolněné odštěpky“…), no a s pocitem dobře vykonané práce se odjíždí do nejbližšího pubu na Guinesse… Další obstarají auta, no a po dvou, třech tejdnech přijede samosběr a odstraní přebytečné chippingy. Toť vše, autům to až tak nevadí, no a motorkářů v Irlandu není zase tak moc aby se na ně bral ohled. Že z toho naložení dovolenkáři z ciziny zrovínka nejásají, je nasnadě. I my si z těchto štěrkových radovánek ukousneme řádný krajíc, hezkých pár desítek, nebo možná i stovek kiláků chrastí v blatnících Káčka štěrk no a hroudy irského asfaltu ze spodku jeho motoru odstraňuju dodneška. Docela humus…

Na okraji osady Ahakista odbočím prudce vpravo na vůbec neznačenou cestu, kterou se chci dle mapy dostat přes náhorní rovinu poloostrova na jeho severní pobřeží. Sotva vyjedu z dohledu civilizace, silnička se změní v prakticky lehce vyasfaltovanou polňačku mířící kamsi mezi opuštěné a liduprázdné kopečky. Na trojku se hrabeme stále dál, míli za mílí. Mimoděk mě napadne, stát se teď něco na mašině, jak bych se dobral pomoci dost dobře nevím, nepotkáme tady nikoho. Ale je tu překrásně. Na samém vrcholku náhorní plošiny stavím, a vychutnáme si tu samotu a nenarušenost zdejšího koutu.

Z náhorní planiny dost prudce sklesáme na severní pobřeží, najedeme na přeci jen o něco lepší silnici a pohodově zamíříme na západ, vstříc oceánu. Další zastávka je vysoko nad mořem na útesu Glanalin. Zde máme opět na výběr, buďto vlevo po hlavní do kopců směrem na Kilcrohane, nebo vpravo dolů dál po pobřeží. No, ale čeho je moc, toho je příliš, říkám si při pohledu na kamenitou, trávou prorostlou a pouhé zbytky asfaltu vykazující stezku vhodnou tak spíše pro kamzíky nebo offroady. Moc se mi tam se slonem nechce, no a ani Jana není zrovna nadšena výhledem na nastávající natřásání její zadinky. Nic, dlabem na to, tohle opravdu nemusíme, a tak pokračujeme zbaběle dál po hlavní. Vystoupáme nahoru do sedla, kde na chvilku zastavíme, protože je odtud krásný rozhled jak na severní, tak i na jižní pobřeží. Tomu všemu pomáhá krásné slunečné počasí a jiskřivě průzračný vzduch po přechodu fronty. Zatím to musím zaklepat, co se počasí tejče může Irsko dostat výbornou mínus (to za ten vítr :-().

Pomalu, bez motoru sjedeme dolů na jižní pobřeží do Kilcrohane, kde zabrzdíme před hospůdkou v sousedství starého kamenného kostelíka. Ano, je skoro jedna, a čas na kávičku, hlad prozatím není. Pěkně naducaná dceruška paní majitelky (vůbec si všimneme, že holek je tu dost oplácanejch, asi je to stinnou stránkou ekonomické prosperity) nám za chviličku přinese tác, no ale ten její výtvor, no nic moc, už jsme tady pili lepší… Ale, vracet to by bylo blbý, a dá se to pít – je to teplý :-), takže si půlhodinku prolebedíme venku před hospodou pod slunečníkem, neb zoncna praží jen což. Jana dá projevit své vášni pro sakrální stavby a zmizí v onom kostelíku, za chvilku se vrací navýsost spokojená, neb prý to bylo uvnitř krásný.

V půl druhé sedneme na slona a razíme dál na západ, tentokráte podél jižního břehu. Ten není zdaleka tak divoký jako severní, a tak je zde také hustší osídlení, no, hustší, na irské poměry, že… Ale v Ballyroonu se silnička opět změní v uzounkou nitku, odkloní se od břehu směrem do hornatého vnitrozemního hřebene a motá se jako zběsilá mezi skalisky. Jasně, terénní úpravy stojí peníze, no a tak cesta věrně kopíruje každou skalnatou vlnu či výběžek. Zatočí se podél břehů několika horských jezírek, projede středem malé farmy, vystoupá až na samý hřbet klesající zvolna k mysu s majákem na konci polostrova, no a najednou je tu malé parkoviště, a dál to už nejde… Pár set metrů zbývající vozovky dolů na břeh k několika domkům je privátní road, k majáku vede jen stezička po skalách.

Stojí tu pár aut evidentně pěších turistů zalezlých někde v pobřežních skaliskách, no a malá budka sloužící jako improvizovaný bufetík, který obsluhuje paní odzdola. Pár laviček láká k posezení a počumění po tichém, zadumaném a divokém okolí, takže se tu roztáhneme a odpočíváme. U starší Irky zakoupíme balíček sendvičů s tuňákem (aby Jana taky okusila co je pravý místní sendvič…) a hned jej zdlábneme, takže učiníme zadost pozdnímu obědu. Bufetík mě zaujme hlavně tím, že je festovně asi čtyřmi silnými nylonovými popruhy přikotven k masivním úchytům nastřeleným do skal vůkol, no, asi lokální větříky nejsou jen nevinnými fujavci… Zbytek času zde strávíme prolézáním okolí a já i stavbou malého kamenného „mužíčka“, pyramidky, kterými turisti dávají najevo své přání se zase někdy sem podívat. Je jich tu kolem dost, inu, asi nejsme sami, komu se takovéto zapadlé a opuštěné končiny líbí…

Po necelé hodince na výspě pevniny nad zelenošedým Atlantikem zamíříme zpět, samozřejmě po stejné cestě až do Kilcrohane, odkud pokračujeme dále po jižním pobřeží. Silnice se tu už trochu zcivilizuje, takže se dá i sem-tam kouknout kolem. V Durrosu zahneme ostře vpravo a po jižním břehu zátoky Dunmanus vyrazíme navštívit druhý dnešní mys, Mizen Head, oficiálně nejzazší jihozápadní cíp irského ostrova. Jedeme pomalu, protože jednak nikam nespěcháme, jednak se chci věnovat i okolí a jednak cesta opět začíná býti spíše „expedičního“ charakteru. Takže se pohodově motáme podél čáry příboje, občas vystoupáme trochu výše, překrásný je to, a jak je vidno, k pohodlnému vnímání a „kochání se“ přírodou není rozhodně nutné mít pod sebou přechromovanou a otřásňovanou přerostlou obludu zvanou cruiser či tak nějak (alespoň jak se nám to snaží nekritičtí obdivovatelé této třídy mašin spolu s „nestrannými“ redaktory některých motomédií masivně natlouct do kebulí).

Za Dunmanusem opět váháme na vidlici dvou cest, ta pravá směřující dolů a dál po severním pobřeží vykazuje dost tristní kvalitu (opět pouze dva chabé hrbaté proužky asfaltu, mnoho děr…), tož bereme zavděk hlavní mířící dále vzhůru po hřebeni. Ta nás po dalších několika kilometrech vyvede až na vrchol hřbetu, následuje dost prudký a opět štěrkovaný sjezd dolů do zátoky Toormore, kde rádi zabočíme vpravo na hlavní R591 mířící neochvějně na jihozápad.

V osadě Goleen je přímá cesta na Mizen Head uzavřena, a tak nás to žene vlevo po severním břehu úzkého fjordu až ke kempu v jejím konci. Jsem zvědav, jak to tu vypadá, no ale docela jsem rád, že tu nekotvíme: holá pláň v ďolíku ohraničená zídkou, skoro celá plná velkých mobilhomů, no nic moc… Nicméně, většina aut před námi (vytvořila se tu docela slušná kolona) tam odbočuje, žeby cíl víkendového putování? Asi je to tady windsurfařský resp. surfařský ráj vzhledem k tomu že skoro každý zde třímá kouzelné prkno a někam s ním spěje.

My však razíme dále dovnitř další zátoky Barley Cove. Charakter pobřeží se rapidně mění – skalnatý břeh vystřídají dlouhé písečné pláže s ohromnými a až pět metrů vysokými dunami, bejt o trochu příjemněji, koupačka by nás neminula. Takhle jen chvilku postojíme a počumíme po zde dost nezvyklé scenérii. Přejedeme dlouhý a nízký můstek přes slepé rameno zátoky a dáme se konečně vlevo, na mys už nám zbývá jen pár kilometrů. Vyšplháme se na hřeben a po něm jedeme až na samý konec pevniny. Pár baráčků, návštěvnické centrum, parkoviště a to je vše. Hmm, zdá se to tu býti trochu proslulé, vidno už jen podle infrastruktury. Uvidíme…

No, vidíme… Bohužel, pěší cesta přes skalní průrvu a visutý most až k samotnému majáku je zpoplatněna a ne málo, 5.50 za jednoho jen za pěší procházku se nám zdá dost! Sere mě tohle vybírání „za přírodu“, jo, za „castly“ a podobné lidské výtvory, to jsou prachy OK, musí se to udržovat atd atd, ale za přírodní zajímavost, která tu byla před člověkem a bude i po něm, vybírat prašulky, to se mě příčí… Janě taky, takže se jenom číhneme z parkoviště, koupíme nějaké ty čumkarty, shlédneme uvnitř maketu majáku a funkční simulátor lodního můstku (využívaný pro regulérní výcvik palubních důstojníků), docela bych si rád zkusil zarejdovat tankerem k přístavní hrázi :-), no a hybaj na cestu zpět.

Až k mobilhomáckému kempu se hrneme stejnou silničkou, jen pohled na rozsáhlou písečnou zátoku je lepší a hezčí se sluncem v zádech. Na křižovatce u tábořiště se dáme vpravo a podél pár kilometrů dlouhé kamenné zdi dojedeme do malebného malého místního přístávku Crookhaven. Zastavíme hned na hrázi před místním pubem, no a protože je půl páté, je čas na čaj o páté, že ano..

Usadíme se u dřevěného stolu, rozložíme si tu cajky a hurá pro two mugs of tea. Ty ruče dostanu a pak již si můžeme v klidu silný a dobrý čaj vychutnat. Je to tu pohoda, poklid, pár rybářů, pár svátečních jachtařů, něco výletníků na břehu, jak odlišné od hektiky renomovaných středisek. To nám sedí a vyhovuje… pokecáme s vedle sedícími turisty, evidentně také cizinci, bo jejich anglině rozumím perfektně. Nevím, odkud jsou, ale chválí si Prahu, až prý jen na ty graffiti. Souhlas…

Po páté se vydáme na zpáteční cestu „domů“. Až do Toormore jedeme po stejné trase, dále pokračujeme jižněpobřežní silnicí přes Skull (Schull) do Ballydebobu. Na kraji Toormore stavíme u malého tržiště, kterého si Jana povšimla již při cestě tam. Protože tam byly nabízeny i rané brambory (Irsko je pro ty, co to neví, velkou a známou bramborářskou zemí, a jejich tříletá neúroda v polovině devatenáctého století dala vzniknout zničujícímu hladomoru), rozhodli jsme se bohapustě si zahýřit a přerušit dnes večer těstovinovou řadu čerstvými brambůrky. U trhovkyně zakoupíme přes kilo pěkných hlíz, jakož i nějakou tu cibuli. V Ballydebobu rázovitě a netypicky umístěnému v dost prudkém svahu stavíme u pumpy přímo v centru, neboť je třeba využít toho, že na nádrži není tankvak přeci jen ztěžující tankování. Hned za koncem vesnice se ocitneme na křižovatce, kde jsme předevčírem stáli v dešti a sychravině. Dneska, sluníčko, docela teplo, příjemný podvečer…

Cesta zpět vede po již známé silnici, ale na rozdíl od posledka se jede daleko líp, přisuzuji to lehkému motocyklu a suchu. Krásně si zajezdím silničkou překračující hřeben poloostrova, v Bantry stavíme na prohlídku centra (tedy Jana, já si spíše prohlédnu zátoku). Večer se pozvolna snáší na pobřeží, provoz utichá (je po šesté), máme za sebou hezký den a docela se těším na večeři a stouta.

Stan nacházíme v naprostém pořádku, takže může následovat vařba večeře spojená s hygienou, sprchy jsou zde fajn, v ceně a v provozu. Co je v ešusu… no, dovolenkový Bašných standard to dnes není, teda skoro, chichi… Základní kámen, lančmít, zůstává, přílohou jsou čerstvé brambůrky a cibulka, po týdnu prefabrikované stravy nám oběma chutná a večeře v nás zmizí jedna radost.

Závěr dnešního překrásného a úspěšného dne strávíme opět ve stejném pubu, kde nás již zdraví jako staré známé, no a my se tu jako staří známí i cítíme. Prostě, ostrovní pub je něco, co bych klidně v naší zemi uvítal a navštěvoval. Bohužel jako starý konzervativec vím, že některé ostrovní instituce nejsou do kontinentální Evropy ( a té naší střední ovlivněné Germánstvem ve všech hlediscích zvláště) přenositelné. Bohužel…..

K jedenácté lezeme na kutě, mno, dneškem končíme první třetinu naší dovolené. Až na naše nešťastné spolucestující zatím probíhá vše bez problémů (i doma), takže, musím to zaklepat na Janino dřevěné kuchyňské prkénko, ať je to tak i nadále…..  Good night….