Motokochání

E: jen doplním, že tady při sváče a okouknutí místa kolem, zda nebudou k mání houby jsem ztratila kamínek, který nosím na řetízku na krku. Řetízek se rozepnul a kamínek už jsme nenašla. Jen lesní jahody. Neva, dám si tam něco jiného, doma mám takových blbostí dost.

    Houby, to jsme si několikrát říkali, že si koupíme vajíčka a cibuli, najdeme houby a večer bude míchanice. Nikdy jsme si na vajíčka v krámě nevzpomněli a vlastně na hledání hub nebyl při zastávkách čas. Musí tady ale růst parádní kousky, mnohokrát jsme viděli prodávat pořádné velké hřiby u silnice. U nás tak velké nerostou. A prodávají se tady u silnice i borůvky a další ovoce.

 Bohužel, tímhle (alespoň pro mne) končí dnešní příjemné zážitky. Čeká nás totiž víceméně nezajímavý přesun širokým údolím do Brašova, a ještě za něj. Nuda, nuda, šeď, šeď. Navíc silný provoz vlkodlašského ražení, pře němž ani na vteřinku nevíte, odkud se nevyřítí nějaký pako, který Vás chce mocí mermo zabít. Jo, místní řidiči, obzvláště ve větším houfu, to je kapitolka sama pro sebe, o které si vyhrazuji dlouze a hanlivě až urážlivě pohovořit na konci, při rekapitulaci...
Navíc, abych si tak trochu zaryl i do vlastních řad, kolegové vepředu zrovínka moc jezdit ve skupině tak, aby pokud možno držela při sobě, neumí. Jindra si skoro zásadně vybere na předjíždění okamžiky, kdy předjede tak on sám, a pak dlouho už nikdo. Jakmile se objeví další možnost, minimálně polovinu z ní prohospodaří Eva rozhodováním GO/NO GO, a když se vydá konečně vpřed, stihne to za ní tak maximálně Honza. Jindra samo nabere distanci, ti dva peláší za ním jako chrti za liščí kůží, a já se z toho vzadu můžu posrat. Jo, posrat :-(. Takže se nehoním, počkám si, no a když se ztratíme, tak se halt ztratíme. A možná se najdeme, možná ne.
Upocenej, nasranej, natlakovanej, v tuhle chvíli je mi to všechno tak nějak jedno. Navíc, poslední takovýto kousek mi předvedou těsně před desetikilometrovým rekonstruovaným úsekem, kdy na jedné půlce je nový koberec, na té naší ne. Při předjíždění přeject deseticentimetrový schod si netroufnu ani náhodou, tak se plouhám za smrdícíma náklaďákama a je mi extrahnusně. Naprdnutost mi stoupá rychlejc než rafika teploměru :-(. Zbytek grupy dojedu tak po třiceti kiláscích. Na čtyřproudém přivaděči do Brašova Jindra zcela nepochopitelně jede tak sedmdesát, osmdesát, takže nás předjíždí i ty kamiony, které jsme v potu tváře překonali :-(. Proč, ptám se sám sebe, ale nedovedu si odpovědět. Ještě že nemáme komunikátory, to by si Náčelník něco vyslechl...
Podle tacháku to pomalu vypadá na možné tankování. V předměstí Brašova míjíme jednu velkou, evropskou a stinnou pumpu za druhou, ale nic. Jindra stále míří vpřed. Podle mýho blbýho úsudku by nebylo od věci zde zastavit, natankovat, trochu si vydechnout a načerpat duševní i fyzickou pohodu před průjezdem velkoměsta. Ale ne, z chodu se ponoříme do žhnoucí betonové džungle.
Pár křižovatek projedu jako poslední hrubě a nekompromisně na červenou, neb předjezdci nemíní zkrátit rozestupy, natožpak jet ve vyzkoušeném schématu cik-cak a tím ještě zkrátit interval. No nic, teď jim to říct nemůžu, za městem bude pozdě. Třešničkou na dortu je Jindrovo špatné zvolení směru na mimoúrovňovém křížení (už předtím, v Miercurea-Ciuc jsme si dali nechtěný, vedrem prosáklý, city sightseeing, ve Sfãntu Gheorghe se zase na nájezdu kuriozně ve dvojicích přesměrováváme), následné zastavení uprostřed a řešení co a jak. Osobně bych využil enduřích vlastností a brutálně bych nabral správný výjezd jízdou po liduprázdných a předimenzovaných chodnících, hlavně bič a pryč z tohohle maglajzu. Ne tak ostatní, ti si vyhledají nedaleké jakési odstaviště a že si tady prej odpočineme.
Jo, skoro uprostřed křižovatky, to je terno... Naštěstí je hned vedle malý hájek, kam se po odstrojení úprkem uchýlím. Pryč, od skupiny, neb kdybych s nima zůstal, tak bych se nejspíše do krve rozhádal – a je lepší se vyzuřit v ústraní. Alespoň mám sám se sebou takovouhle zkušenost:-). Čeledník má navenek držet klapačku...
Když se vyzuřím, je právě tak čas ject dál, půl šestý hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Na kraji Brašova, už na té správné výpadovce, dáváme pumpu. Kdyby jen pumpu, prej že tohle je ten pravej čas na odpolední kávičku. A sakra, už jsem zase nasrrrranej... zrovna tady, v hnusném odpoledním mumraji. Teda, na nic jiného nemám chuť než na to, vypadnout z přehřátýho, špinavýho Brašova někam pryč. Vážně se zaobírám myšlenkou vyrazit sám dál s tím, že někde počkám, hezky ve stínu a plenéru. Ale Jindřich je rezolutně proti. Tak se usídlím alespoň u mašiny, abych nemusel bejt opět se skupinou, opět se musím uklidnit sám.
 E: Co dodat, aby čtenář nezískal dojem, že my ostatní jsme úplní „stupidové“ na silnici. Pokud má vůbec smysl něco dodávat, tak jen to, že třeba já jsem to tak dramaticky neviděla. Tento přesun nebyl příjemný – vedro, provoz, ale zažila jsem horší. Někdy se prostě musí přejet město, aby se nejkratší cestou dojelo k dalším zajímavostem.
   Né všichni jsme dokonalí a tak se třeba bojíme předjíždět, nebo že kolega vpředu, při těsném závěsu motorek za sebou, nečekaně vybočí. Taktéž sledovat v tomto mumraji současně ukazatele a ostatní spolujezdce za sebou a udělat při tom chybu v navigaci, je lidské. A třeba určení místa zastávky – jen jeden musí velet. Holt se v takových chvílích je třeba přizpůsobit.
Brašov je za náma, vymotali jsme se z něj opět s jednou nechtěnou smyčkou, ale hlavně že jsme venku a je chladněji, tedy i moje nálada se přiměřeně vylepšuje. Na konci údolí se před námi objeví Bran, město se stejnojmenným hradem, poněkud chybně asociovaným se známým literárním Drákulou, ztotožněným literární zkratkou s autentickým vévodou Vladem Tepešem, zvaným též Napichovač nebo Naražeč. Pro podrobnosti poradím zagůglování :-).
VLAD 1
VLAD 2
Projedeme městečko, které očividně těží z Drákuly, co to jde a co turisti snesou. Ani víceméně nestavíme, neb jestli něco nemusíme, je to turistický průmysl. Jindra zastavuje až kus za Branem, na ostrohu nad městečkem s vyhlídkou do údolí. Už je chladněji, neb je po sedmé. Trochu odfrkneme, když tu náhle Jindra přichází s návrhem, prý že by se dalo tady na hřebeni rozbít tábor. Hmmm, tedy, po pravdě řečeno, tahle myšlenka se mi moc nepozdává. Blízko je silnice s parkovištěm, odkud bychom byli vidět jako na dlani. Není tady ani známky po jakékoliv vodě, ba ani po jakémkoliv stínu – ranní činnost by tedy byla pod přímou sluneční činností. Jediné, čeho je tu halabaděj, je rozhledu. Ale tím se neumeju, a po dnešním hajc odpoledni potřebuju vodu nejen k pití jako sůl. Víceméně, více negativ než pozitiv tohle místo má. Tudíž jsem spíše proti, Honzovi je to jedno, pro je Jindra s Evou. Nakonec převáží informace, že dole v Branu je kemp (všiml jsem si někde ve městě směrovky vpravo), tedy se kousek vrátíme.