Motokochání

A tak se zase jelo. Tentokrát naprosto netradičně a bez motorek, ale jelo se na něco kouknout. A pokud se má něco vidět, aspoň v mém případě, v zimním období až tak nezáleží, jak se tam dostanu. Hlavně, že se něco děje a nesedí se doma za pecí.

Ale po pořádku:

Již tak tři týdny uplynuly od poslední vyjížďky na motorce ( jó, to se ještě dalo spát venku pod stanem), počasí nic moc, dokonce i mrzlo a silnice nasolené, tedy mašina čeká doma v garáži ještě od bahna z poslední cesty, moto kamarádi mírně pozapomenutí, činnosti ohledně výměny kotle a bojleru v bydlíku v nejvyšších obrátkách, Vánoce na krku a s tím spojené aktivity strašící a depka z neježdění prohlubující.

A v tom se ozve Jirka, že jako v SO pojede nějakou „Kozí dráhou“, svézt se po železniční trati Oldřichov-Děčín, která se má co nevidět rušit a jestli tedy taky nechci jet. No proč ne, vlakem jsem nejela snad 15 let. V pátek večer dokončeny práce na připojení plynového kotle (tedy to netušíte, kolik řemeslníků výměna kotle obsahuje a jaká je to složitost. Třeba kominíka, jak jsem zjistila, je nutno vyvažovat zlatem, protože v našem kraji jich je pomálu, a ten který mi byl doporučen, tedy opravdu nemá čas na nějaké blbosti jako je kontrola vložky v komíně v obyčejném rod.domě. Možná, kdybych vlastnila Poldovku a chtěla vyměnit vložky na komínech fabriky, by se ráčil posloužit.) No nic, konec vzlyků, nakonec všechno dobře dopadlo, srdce domu zahořelo, začalo se rozlévat teplo po místnostech, po několika dnech jsem zalezla spát do teplé postele a samou radostí jsem tedy souhlasila, že se pojedu vláčkem projet. Koneckonců, pojede se kolem Krušných hor a ty stojí za skouknutí.

V SO ráno vstávám, obvyklé propriety jako sváču, kafe do termosky a mapu nezvykle místo do tankvaku balím do batohu a jsem dopravena (naštěstí již ořidičákovanou dcérečkou) na nádraží do Kladna, kde mám nastoupit do prvního vagónu vlaku, který má odjezd v 8:05 hod .

Jak jednoduché..jenže ti, co vlakem nejeli mnoho let, mají problémy. Ještě že mám dítko sebou, neb na nádraží se v inkriminovaný čas vyskytovalo dokonce 5 (slovy pět) vlaků. Chápavý JiBík ale mává z vagónu, tak se trefím do správného poježděče. A hle, zde další kámoš z motovýletů Ranža. Asi taky nadšenec do mašinek. No snad mne klucí při svých odborných železničářských debatách někde nenechají. Bez vlastního přibližovadla jsem jak bez ruky. V duchu si říkám, že se jich budu držet jak klíště a kdybych přeci jen někde špatně nasedla, prostě pojedu domů stopem (tedy snad by mi ještě někdo zastavil, přeci jen pomalu se již blížím k synonymu „Vylítané Dakoty“ (mno, moc se nesrážej, pod tímhle nebo podobným pojmem ala „stará větev“ nebo „vystřílená puška“ si představuju něco mnohem tristnějšího..... JiB), tak snad by se řidiči nelekli a smilovali).

Za chvíli se to celé krátké soustrojí tuším dvou vagónů pohnulo a jedééém. Prima. Přišel průvodčí a chtěl kontrolovat lístky. Tento první průvodčí pouze na papírovou jízdenku propiskou cosi načmáral, ostatní již měli jakýsi razítkovací strojek. Pro mne na podivení, již neměli kleštičky na proštipování jízdenek z tvrdého papíru. Všichni průvodčí zdravili, většina se hlásila o lístky zvoláním „kontrola jízdenek“ a jediná paní či slečna průvodčí, na všech tratích, které jsme absolvovali volala „kontrola dopravních dokladů“. Někdy se průvodčí ptali, kde vystupujeme, asi zastávky o které není zájem a nikdo tam nečeká jen projedou. Bylo to takové milé, rodinné. No a v jedné zapomenuté, dnes již zřejmě neobsluhované zastávce před Děčínem, dokonce strojvůdce vyskočil z vagónku, odemkl si budovu zastávky, nahlásil že jako vlak dorazil, zamkl a mazal řídit.

Vůbec cestování vlakem je o těsnějším kontaktu s lidmi. Pro mne, „vesničanku“, která je nucena jezdit do práce autem, dosti nezvyklé. Sedíte si na sedadle, pokud jsou zapocená okna, nebo tma, nic venku nevidíte, tak koukáte na lidi kolem. Co taky jiného zbývá, že. Mlaďasové měli obyčejně na uších sluchátka (poslouchali MP, né že by byli nedoslýchaví), ráno bylo znát, že dost lidí jede z práce nebo do práce, tak různě schoulení pospávali, přes poledne se vylouply skupinky babiček s dětmi, zřejmě cestující za výletem. A ženské si do vlaku neberou sukně. Ve vzorku cestujícího obyvatelstva chyběl střední věk. Nejspíš mají všichni auta. Zajímavé. Odpočinkové. Člověk nemůže nic dělat, jen sedět a koukat a odpočívat a přemílat myšlenky.

Vyjeli jsme tedy z Kladna , nejdřív se jelo mně známými místy, kde jsme brouzdávala na kole, postupně se mi kraj stával neznámý. Tuším, že to bylo v Krupé (ve skutečnosti Sádek u Žatce), kde jsme byli kvůli výluce na trati, která se propadá, (R: nepropadá se, to bylo o kus dál na přeložce u Března a už je to opravené. Tady na trati 120 trhají druhou dopravní kolej, ČD resp. SDŽC kanibalizuje sama na sobě a takhle „těží suroviny“) deportováni autobusem přes Mutějovice do nějaké další zastávky (Žatec). V buse nám nějaký pán, zřejmě strojvedoucí, poskytl k nakouknutí manuál stroje tuším zvaného „810“ (zrovna totiž probíhala odborná debata pánů výletníků o motoru tohoto stroje) (neee, 810tka to nebyla, alébrž  -  řada 854 se jménem Nikolka (měl to napsáno na čele). Všechny tyhle rekonstruovaný motoráky mají ženská/dívčí jména )))))) JiB...) R: původně řada 853 přeznačená po rekonstrukci v PARSu. Pak myslím bylo ještě jedno přesedání a nakonec jsme dorazili do Chomutova, kde byla mezi dalším spojem hodinová přestávka. Vyrazili jsme tedy hledat hospodu, neb klukům se zachtělo píva, občerstvování pomocí panáčků během jízdy jim nestačilo. (To bylo fakt nezvyklé, všichni normálně řídíme, tedy se alkoholu vyhýbáme). Po chvíli se povedlo, tekutiny doplněny, vracíme se na nádraží a jedem dál kolem mostecké pánve a bůhví jakých technických staveb spojených  s dolováním uhlí, kterých je v tomto kraji plno. Moc neutěšený pohled, i když neubráním se obdivu. Ještě míjíme v Mostě přestěhovaný kostel Nanebevzetí Pany Marie http://www.mumost.cz/turisti/index.htm.

Blížíme se k inkriminované trati zvaná „Kozí dráha“ – druhá spojnice podkrušnohorské uhelné pánve s vodní cestou po Labi.

Název prý je odvozován od faktu (pouze jedna z variant), že po kolejích kolem trati pobíhaly kozy a vlak musel často kvůli zvířatům zastavovat. Já tedy žádnou kozu cestou neviděla, asi už to dnes neplatí. Vidět byli koně a krávy. Nakonec v Oldřichově nasedáme do toho nejsprávnějšího vlaku, tedy byl to jen jeden vagón, ale za to nabitý fotkychtivými asi železničářskými znalci, kteří podnikli tuto cestu ze stejného důvodu. Prostě se naposledy projet tudy, kam to již v budoucnu nepůjde.

R: no nasedáme – jak kdo. Jirka vystoupil parakotoulem z dobržďujícího vlaku a skoro běžel k přistavenému motoráku. Vzápětí ovšem zmizel v podchodu nebo kde, takže my zbývající, kteří jsme rozvláčným krokem přešli v klidu přes koleje, jsme nejdřív okouněli okolo, kam se jako ztratil, a teprve když se vyřítil z úplně jiného kouta nádraží a cpal se do motoráku zadními dveřmi, nastoupili jsme taky.

Někde v půli Kozí dráhy se náš vagónek střetl v zastávce s vagónkem jedoucím opačným směrem. V tu chvíli fotografové vyskákali ven jak čertíci z krabičky a snažili se v nejlepších úhlech zachytit toto ojedinělé setkání dvou starých vagónů na pomalu zmizivší trati. Hledali vhodná stanoviště, zaklekávali, vyfotili, pak popoběhli, znovu do kleku a fotit.

R. jojo, normální šotouši, to je takový terminus technicus. Jirka mezi nimi venku rejdil jak velryba mezi planktonem a ve finále jim dokonale vypálil rybník, bo zaujal nejstrategičtější fotopozici v motoráku, totiž na schodech za kabinkou fíry, kde je průhledové okno dopředu, takže on viděl vše, oni nic J.

Dráha se přiblížila Krušným horám, zahlédli jsme zámek Jezeří (ten jsme ve skutečnosti viděli z předchozího osobáku ještě před Duchcovem. JiB), který jsme koncem srpna navštívili na motorkách, naopak jsme nezahlédli hrad Kyšperk, přejeli novou dálniční výpadovku do Němec, poté jeli kolem Jílovského potoka, v dálce míjeli rozhlednu Děčínský Sněžník a rychle se blížili k nejvzdálenějšímu místu Děčínu. Cesta to byla fakt pěkná a stálo za to, ji vidět. Zase jiné pohledy na Podkrušnohoří tentokrát né ze silnice, ale z kolejiště.

V Děčíně jsme projeli městem mezi domy, v pauze si dali pozdní obídek v udržované drážní restauračce a nastoupili do dalšího spoje, který nás kolem Labe dovezl do Střekova. Tam poslední přesedání do rychlíku, kterým jsme již skoro za tmy mazali přes Štětí a Mělník (přestup ve Všetatech na osobák. JiB ) směr Praha.

Čím vším jsme jeli to fakt nevím, to Vám sdělí povolanější, já si jen pamatuji různé druhy potahů na sedácích, některá sedadla měkčí, některá tvrdší, různá okna (jedno se dokonce stahovalo pomocí kliky), některá zapařená, některá nezapařená, v některých vagónech to houpalo víc, v některých míň, všude bylo přetopeno, čisto. Zrovna tak zajímavosti trati, mostky, apod. zodpoví povolanější.

Doma bylo teplo jak v pekle, nový kotel plnil svou funkci bezvadně a tak jsem padla do teplé postele úplně vyřízená, protože toliké mnohé přelejzání z vagónu do vagónu člověka dost vyčerpá.

Tedy nezbývá než poděkovat za pozvání na pro mne nezvyklý výlet a fajn společnost. Sedmi vlaky – spoji za den jsem tedy fakt ještě nejela a tuším, že se mi to již nevyplní. No a pokud ještě připočítám ranní přesun autem k nádraží, bus na výluce a metro a bus domů , jde celkem o 11 různých přibližovadel. I to je zajímavé. Prima zpestření v nudné zimě bez motokochání.

Díky, Eva

P.S. Tedy nechápu proč zrovna já, takový analfabet na mašiny, jsem měla psát report z železniční vyjížďky. Zvláště, když ostatní jsou v tomto daleko více znalejší. Tuším zde nějakou malou lotrovinu. No třeba pokud dojde na psaní o vaření či praní, budu se smát já. (I když ti mužští dnes pronikli i do těchto dříve vyloženě ženských činností).

(Žádná lotrovina, prostě si myslím, že všeobecnou veřejnost daleko více osloví postřehy a poznatky osoby nezúčastněné, prostě laika. Kdyby to bylo napsáno námi, tak to nejspíš bude suchopárný, odborně-železniční text, který veřejnost neosloví a opravdoví znalci ho díky chybám rozcupují na cimprcampr. Jo a s tou poslední větou máš recht, v těch oblastech by jsi mě s kalhotama dole nenachytala. Dnešní muži jsou schopní sami sebe zabezpečit a obstarat, to si nese doba s sebou:-))))) JiB)