Motokochání

Vše bylo OK, vyjel jsem, ale osud byl proti. Rámě osudu se vtělilo do díry na louce, kam jsem si odskočil, bych prozkoumal jednu technickou raritku, akvadukt. Šel jsem na budku, nic se mně ani mašině nestalo, až na nárt pravé nohy. Zůstal mezi mašinou a šutrem v zemi. Trochu to bolelo, tak jsem zajel domů, že se na to mrknu. Dokud byla noha v motobotě, bylo OK. Jakmile se dostala ven, začala si žít vlastním životem a hlavně, začala bobtnat a bolet.

Tím pro mne padl nejen jawácký motovíkend, ale i dovolená v Bretagni, plánovaná na následující dva týdny. Kurýrování vzalo přes měsíc, naštěstí se tahle anabáze víceméně obešla bez následků a tak můžu zase brázdit povrch zeměkoule.

Jawákům motovíkend v Nejdku proběhl bez potíží, a byla spokojenost jak s průběhem, tak i cateringem a servisem. Na jeden z červencových víkendů nemám pevný program, takže začínám přemýšlet o separátním, samotářském, víkendu. No a když už je jasno, že bych se někam vydal, další otázka zní – kamže? A tady je volba celkem krátká a jasná – dlouho jsem nebyl v Krušnohorkách, takže tam. A Nejdek je vyzkoušený, takže tam:-).

Den první – pátek

Protože mám hafo dovolené, rozhodnu se rychle – na pátek si vezmu volno, a nebude to tudíž pouze přesunová etapa, alébrž si dám celodenní poznávačku.

V předvečer se „trochu“ v Jawáči zakalilo, takže až tak se vstáváním nepospíchám. Nechám Janu se vypravit „do kolbenky“, pak teprve vylezu z peří a dám si ranní proces. Ten mi vezme svůj čas, takže vyrážím z rodné hroudy až před desátou.

Prahu vezmu „severním hákem“, tedy nach Kralupy a pak pěkně po okreskách směr Zlonice. Tedy ne přímo Zlonice, ale Libochovice, první vesnice západně. Sídlí zde v bývalém barokním statku „Železniční muzeum Zlonice“, před několika léty vyhnané z prostoru zlonického nádraží.

Přichvátnu kolem poledního, v objektu je akurát pokladník a kustod v jedné osobě, jinak mrtvo prázdno vymetýno. Vyprosím si parkování mašiny na dvoře ve stínu a pod dohledem, odstrojím se (přeci jen je teplo) a vyrazím na prohlídku. Nejvíc ocením expozici zabezpečovacího zařízení, neb je umístěna v bývalých stájích na severní straně v podzemí. Tedy chládek, což mi prospěje, bych se dostal do pásma obvyklých teplot. Navíc, mechanické zabezpečovačky (nedávno demontované z okolních stanic, shodou okolností výrobky Siemens & Halske:-))) jsou funkční a protože jsu tu sám, zkusím si jejich ovládání. Velký kluci si hrajou:-))

Prohlídka zabere tak hoďku, ještě proběhnu toalety a je čas na další kus cesty. Ještě před tím ale kousek zpět, do Zlonic, kde na liduprázdné a poledně ospalé pumpě naplním motorce putýnku a sobě nadělím obligátní tatranku.

Body zájmu mám pěkně seřazeny za sebou naroutované v kouzelné krabičce, tož se jí nechám vést, čas je OK a nikam netřeba spěchat. Krabička mne vede vytrvale západním směrem, záměrně se vyhýbám hlavnímu tahu a pozvolna si to pohodově šinu okreskama přes Klobuky a Panenský Týnec.

Nicméně, je už daleko po poledni, tedy hlad a žízeň. To druhé se mi podaří zahnat na pokraji Drahomyšle, kde zabrzdím u známé a několikráte již navštívené prodejny žateckého  pívováru. Dám si jedno chlazené nealko, a ze slečny prodavačky vymandelím dokonce šest housek. Docela výhra, neb předtím asi třikráte zastavím ve vesnicích a proniknu do místních COOPů, ale vždy jsem odmrštěn, neb pečivo již jaksi není. No toto, pátek po poledni, a kus žvance poutník nesežene.

Pivko do mne klouzne jako po splavu, ještě pokecám s mládenci, vychutnávajícími si žhavé popoledne pěkně pod slunečníkem u chladného pivečka o motorkách (obligátní otázky, odkud a kam, kolik to stálo, kolik to jede, kolik to žere atd.:-)) a vyrážím dál.

Prvním POI je zámek a hrad Líčkov, bohužel otevřený i v plnosezóně pouze v sobotu a neděli. A dnes je pátek:-(. Tak alespoň využiju stínu před bránou, vytáhnu tři housky a konzervu čínského vepřového, trhnu za kroužek a naházím obsah do sebe. Dobrota, na čínu vepřovou je spoleh, dá se dlabat zasyrova nebo za tepla, vsjo rawno:-) s lančmítem TULIP mé nejoblíbenější plechové dlabence.

No a jedeme dál, k zajímavosti, kterou jsem kdysi vyčuchal na webu. Na okraji obce Liběšovice vede přes říčku most z bývalého havarovaného nákladního plošinového vagónu, vykolejeného na nedaleké trati. Když se ale dostanu na inkriminované místo, vše je jinak. Místo vagónového mostu stojím na zbrusu novém, ale nezajímavém, neb „sériovém“ mostku železobetonovém. Podle vzhledu musel být postaven nedávno, takže místní raritě odzvonilo, zdá se. (PS - až doma zjišťuju že vysosané souřadnice nejsou až tak přesné, podle „kačerů“ je inkriminovaný most pár set metrů dále po proudu, tož tak budu sem muset ještě jednou).

Krabička mne dále vede na pokraj Kadaně, kde prý je jakási raritní vodní elektrárna.

Objedu želinský meandr, kde Ohře pod Kadaní vytváří smyčku skalnatým kaňonem, a ač mne GPS nutí sjet po spádnici prudký svah, použiju šedou kůru mozkovou a sleduju terén a cestu, čímžto se pohodlně a bez jakéhokoliv stressu dostanu po slušné asfaltce před onu elektrárnu. Halt nesmí se té krabičce věřit až tak na sto procent.

Je tu pohoda neb nikde nikdo. Odstrojím se a v klídku si projdu areál, až tak moc nedbajíc cedulek o přísném zákazu vstupu atd atd....  Dokonce se mi podaří nahlédnout i dovnitř, kde se vrtí turbíny a generátory Voigth, ještě původní kousky z doby výstavby na počátku století (1903). Je zajímavé, že roku 1923 byla tato elektrárna opuštěna a ponechána svému osudu neb byla vystavěna další, větší a výkonnější, o pár kilometrů dál po proudu. Tu ale posléze zatopila Nechranická přehrada, takže po listopadu 1989 došlo k rekonstrukci budov, repasi původní technologie a tak dnes slouží i nadále bez problémů. Tomu říkám výdrž a trvanlivost techniky! Tohle se dneska už nenosí....

Chvilku posedím na stinné lavičce a vyvětrám přeci jen lehce přehřáté soukulí, stačí deset minutek a jsem ready to go:-).

Dalším cílem je Egerberg, zřícenina hradu na vrcholu kopce nad Lestkovem, kousek před Kláštercem nad Ohří. Kilometr slepé cesty od hlavní, na konci obce ale zákaz. Podle GPS je to ještě tak necelý kilák do slušného převýšení. Nechce se mi se v hadrech vláčet nahoru, navíc, čas už pomalu tlačí, takže Egerberg nechávám „na indy“, otáčím a mířím dále.

Za Kláštercem použiju na chvilku hlavní silnici, ale na vrcholu stoupání odbočuju vlevo na prašnou cestu, která mne má dovést ku zřícenině hradu Šumburk, kterou vyčnívá z lesa na vrcholu nedalekého kopce. Hmmm, dosti strmého kopce.

A taky jo, průjezd troskami rozlehlého statku, za ním cesta začne nabývat značně extrémní parametry. Docela se sám a single bojím (obzvláště po nedávné „příhodě“), tedy po chvilce točím zpět na úzké cestě, docela se zapotím. Zřítit se po hubě do přilehlých kopřiv se mi až tak moc nechce:-).

Oddychnout si chci ve stinných rozvalinách statku, bohužel svojí přítomností vyruším trojici mládenců airsoftového zaměření, kteří právě ve stejném statku provádějí svoje hrátky a reje. Naštěstí mají úctu k šedinám, a tak po úvodním pokecání posunou aktivity hlouběji do ruin. Práskají po sobě barevnýma kuličkama ještě když odsud mizím. Ale jo, kdo si hraje, nezlobí:-). Ale ty ruiny statku mají docela atmosféru.... podle všeho zde občas někdo přespí, asi trempové.

Takže zpět na hlavní a popojedu o kousek dál, kde mně přístroj hlásí další zříceninu, nad obcí Perštejn.

Hrad leží někde na zalesněném hřebeni, který od severu dělí obec na dvě údolí. Nejprve prozkoumám jedno, ale nikde nic, teprve v druhém mne malá cedule „Zřícenina“ navádí kamsi do skuliny mezi dva domy. Průzkum, a opět smolík:-(. Strmá pěšina mizí opět v lese, tady je to jednoznačně “na pěšáka“, na což tedy dneska nemám.

Na výjezdu z obce si koutkem oka všimnu něčeho, co mi do české krajiny zrovna moc nepasuje. Monolit s keltským křížem. Stavím tedy pod stinnou višní a ejhle – kdosi se zřejmě inspiroval keltskou historií zdejšího regionu a kromě kříže, typického třeba pro Irsko, zde z kamenů vysekl něco jako miniStonehenge, k tomu pár kamenný řad, nějaký ten minidolmen, prostě Bretagne, Irsko nebo jihozápadní Anglie na břehu Ohře:-). Docela se bavím, takže zde čtvrthodinku posedím, počumím a relaxnu, než se vydám dále. Zajímavej nápad, místní tady tomu říkají „vzpomínkový háj“ a kameny mají upomínat na okolní zaniklé obce.

Chtě nechtě, tedy spíše nechtě, musím pokračovat dál hlavní údolní silnicí, kde ostatní značně prudí zvolna se šinoucí kamión, z pod kterého se neustále hulí oblaka nespálené nafty a zamořují celé údolí. Místo aby to při nejbližší možnosti odstavil, tak ne, courá se furt dál. Předjet prakticky nelze, neb za ním jsou další busy, kamióny a tak, spousta zatáček a hustý provoz proti. Copak já, já se vykašlu na spojité čáry a za chvilku mám toho debila za sebou, ale ti druzí, ti ho musí proklínat, až mu v uších zvoní jako v Loretě. Prostě, pako kamióňácký, ani jsem si nevšiml, co to bylo zač. No nic, má nás pánbůh všelijaký....

Po chvilce opět odbočuju vpravo, a mířím k další zřícenině. Tentokráte je to Hauenštejn, a do třetice to asi půjde:-). Asfaltka dále pokračuje zákazem, nicméně je zde parkoviště šipka ukazuje vlevo na „gruntovku“ mezi chalupy. Zde zákaz není, tak popojedu, dokud to půjde. A ono to jde, není to lesní cesta, ale zpevněná klasická silnička, zřejmě z dob, kdy zdejší osídlení bylo hustší. Z ní asi po kilometru odbočuje vpravo přístupovka k hradu, tož ji dám a stavím před bránou, hned vedle malého náklaďáčku s veteránským číslem, asi zdejšího „děvčete pro vše“:-). Fajn, nemusel jsem supět nahoru, a jsem ušetřen od nedůstojného zvhčení:-).

Přizamknu stroj a vydám se dovnitř, je skoro pět, tak aby mi nezavřeli. Ale netřeba se báti, mají otevřeno až do sedmi. Odložím si v kase bundu, zakoupím biletku a dám si asi hodinovou samostatnou prohlídku, s tištěným průvodcem. Tohle mně vyhovuje nejvíc, člověk si nastaví své tempo, zastaví se kde chce, může se vrátit, prostě není to jen tupé posouvání se podle vůle průvodce.

Hrad a posléze zámek se skoro změnil v ruinu, naštěstí v devadesátých létech jej zakoupil nadšenec a spolu s podobně „postiženými“ postupně vrací objektu život. Samo, je to běh na značně dlouhou trať, ale výsledky jsou již naštěstí patrné. Bez nich by tohle byla už jen další zřícenina, takže už jen za to jim budiž čest a sláva....

Ještě na nádvoří polknu klobásku a jedno „pivo bez piva“ a je nejvyšší čas na závěrečný úsek do cíle, abych stihnul večeři:-).

Ještě mne čeká návštěva posledního POI, kterým je dřevěný most v Radošově. Cesta k němu vedlejšími silničkami údolím Ohře je malebná, a samotný most mne mile překvapil.

Mohutný, pečlivě udržovaný, nikde známka kazu, dokonce i vyfešákované okolí, je vidět, že místní si své rarity hledí a pečují o ni. Fajn, to se mi líbí, tady bezesporu palec nahoru!

(PS – opět až doma z webu zjišťuji, že novost je případná. Most totiž v roce 1986 kompletně shořel a roku 2001 byl podle původní dokumentace postaven znova. Akurát má zesílené nosníky, aby unesl pětitunová vozidla záchranného systému)

Neméně pěknou okreskou se dostanu do Ostrova, odkud už mne horská, neustále stoupající silnička vede přímo do lůna hor Krušných. Hotýlek mám lokalizován, krabička se tentokráte předvede v dobrém světle a dotáhne mne až před Krásnou vyhlídku, ve výši necelých sedmi stovek metrů nad mořem.

Docela jsem rád, že už jsem na místě, přeci jen dole byl dost hic a jsem vyprahlej jako ťava dvojkopčeková:-). Nicméně musím zkonstatovat, že jsem mile překvapen, v jaké pohodě jsem cestu strávil v nově zakoupeném textilu od Rockwaye. V minulých hadrech bych byl už zplaven jen což, a dnes jsem po celodenní pouti víceméně v pohodě. Zatím tedy „jen samá pozitiva a sociální jistoty“:-)

Dám hned jedno pivko ve stoje a oblečenej, jen si sundám helmu a rukavice. Pak vyfasuju klíče (bohužel sídlím až pod střechou) a odtahám vše do dočasného nocležiště, a následně hurá do sprchy. Přeci jen, potřebuju ji.

A stejně tak potřebuju i další piviště a něco do volátka. Z nabídky si zvolím klasickou svíčkovou a neprohloupím, je báječná, skoro jako od paní dochtor:-))) (si dělám prču, tahle je mnohem lepší.....)

A pak už jen relax, jenom škoda, že tady jsem sám a není s kým pokecat. Kromě mne jsou zde jen dva spřátelené manželské páry, do jejich zábavy nemožno a neslušno se vtírat. Halt, horečka páteční noci se konat nebude, takže ještě pár kousků na vyrovnání pitného režimu a jde se pod peřinu.

Odkaz na následující den