Motokochání

No popravdě, předpověď nic moc, pro střední Evropu se to má dnes večír zkazit, ze západu pochoduje studená fronta, a co víc, má víceméně trvale pršet i celou neděli. Copak o to, frontu člověk podjede, obzvláště jde-li proti směru jízdy, ale celodenní vytrvalý déšť navíc, to už je jen trápení. A protože v takovém nečase nemá cenu někde bloumat po POI a výletit, tak se rozhodujeme následovně: dopoledne věnujeme Gabčíkovu a Dunaji, no a pak někde mezi Bratislavou a Vídní práskneme do hemelek a pěkně zrychleným přesunem domů. Přeci jen, soustavný déšť se lépe snáší v teple a suchu domova…. a loňský dramatický přesun Polskem a Jeseníky za celodenního chcavce ještě z našich myslí nevymizel.

Zatím ale tady vládne prosluněné ráno, na obloze ani mráček, akurát silný vítr indikuje blízkou změnu počasí. Tím se ale nedáme rušit. Snídaně je na devátou, tak někteří z nás si vyšlápnou ke kostelíku na kopci nad rančem, zbytek dochrupuje.

Lehce po deváté je servírována snídaně, a bez nadsázky naváže na včerejší večerní kulinářský zážitek. Pěkně všechno slupneme, zaplatíme celou naši útratu a rozloučíme se s pohostinným majitelem. Prej máme jenom zabouchnout dveře a můžeme odjet.

Takže učiníme, co jest třeba, a naposledky na tomto vejletě naházíme vše na motorky. Pak jen nasednout a pohostinný a zážitků plný ranč se ztratí ve zpětných zrcátkách.

Dneska to je prakticky jen o jízdě, tak se do toho opřeme. Nejprve pokračujeme proti proudu Dunaje, pohrdneme však hlavní pravobřežní a jedeme vedlejší po břehu opačném. Jakmile opustíme Maďarsko, otevře se před námi široširá placatice Žitného ostrova. Štúrovo, Komárno, Velký Meder, stále na západ. Docela to mocně fučí, sice to trochu vadí při řízení, ale na druhou stranu to zmírňuje vedro.

Naším jediným dnešním cílem je mnohokráte diskutované a kontroverzní vodní dílo Gabčíkovo. Dojedeme k němu okreskou od Ciližské Radvaně, a zakotvíme na parkovišti přímo u plavebních komor.

Nejprve se trochu občerstvíme u zdejšího bufítku, hlavně tekutiny, tekutiny..... Pak už s trochu restaurovanými tělesnými schránkami vyrazíme na obhlídku, což znamená hlavně výstup na ochoz řídící věže celého vodního díla. Překvapí mně, že jedna z plavebních komor je evidentně nepoužívaná a ta druhá zeje absolutní prázdnotou. Za naší návštěvy se zde neobjevila ani lodička.... na to, že tudy teče jedna z největších evropských řek je zde takřka nulový provoz.

No a pomalu je čas se hnout dál. Pokračujeme tentokráte po pravém břehu, tedy lépe řečeno kousek pod ním, neboť vrchol hráze je tak deset metrů nad našimi hlavami.

Druhou zastávku učiníme těsně před Bratislavou, kde se cesta podél hráze odklání k Čuňovu. Ještě závěrečné foto na památku a tím vlastně letošní výlet končí. Dále už bude jen přesun domů.

Ten zrealizujeme tak, že míníme fiknout cíp Rakouska nad Vídní a na naše území se vrátit někde u Znojma. Mně navíc začíná znervózňovat hlasitý klepot z motoru GS. No ale řešit to nelze, jede se dál, buďto to vydrží nebo ne.

U Hainburgu se s námi loučí Ranža s Janou(R), neboť mají v plánu si odskočit do nedalekého Schwecatu do vlakového muzea. Takže dál pokračujeme ve dvou strojích.

Navigace mne bohužel táhne na vídeňské severní předměstí, což se jeví být opruzem. Takže Zdeněk, věda kudy, se ujímá vedení a já jen samo následuji.

Objezd se daří, projedeme Korneuburg, a za ním se na krátké zastávce loučíme i my mezi sebou. Vlčkovi chtějí pokračovat dál na západ, a pak teprve uhnout u Jindřichova Hradce  směr Sedlčany. Pro nás by to byla dost zajížďka, takže my dodržíme směr Znojmo a pak direkt nach Prag. Vlčkovi se rozhodnou zde pojíst, my tam jen nasedneme, zamáváme a razíme dál.

Naštěstí, opouštíme dunajské údolí a před námi sice nízké, ale přeci jen kopečky, takže je na co koukat. Zatím je hezky, takže si to mažeme tak stovkou po široké hlavní, objedeme Hollabrun a za chvilku je tady čára. Projedeme Znojmo, a za ním nás už hlad donutí zastavit a lehce pojíst, první odpočívka za Znojmem to jistí.

Po startu s povděkem zjišťuji, že rušivý klepot zmizel, jak se objevil, a není po něm ani stopy. Nejlepší závada je ta, která se sama opraví, docela by mne zajímalo, co to bylo....

Další cesta je notoricky známá z mých služebních výjezdů do znojemské nemocnice, takže žádné počumování a kochačka, jen jízda. Naštěstí, provoz už je minimální. Před Jihlavou beru naposledy benzín, pak podjedeme D1 a pokračujeme dál směr Havlíčkův Brod. A dál, Čáslav, před ní už to začne vypadat, že nás voda nemine, tmavá stěna mraků po levé ruce, no a u Kolína do ní budeme muset chtě nechtě zahnout.

A taky jo, drobně pršet začne na obchvatu Kolína. Protože jedeme domů, kašlu na natahování nemoků a zkusím to projet. Naštěstí, i když prší neustále, je to jen mrholení a hadry to zatím chytají.

Před devátou, za soumraku, brzdíme před vraty. Protože jsme od Znojma jeli nonstop, tak má Jana trochu problémky se slezením z mašiny a rozpohybováním ztuhlých nohou. Naštěstí to brzy pomine a můžeme si dát tradičního panáčka na závěr!

No a co dodat, bylo to hezký, společníci byli fajn, takže vydařeno. A budeme to pokud možno opakovat....