Jdi na obsah Jdi na menu
 


Halászlé, kisvasúty a termály, aneb Hungaria 2014 - prolog a den první

27. 7. 2014

Složení party se vydiskutovalo v závěru letošní jawácké zahajovačky, a to ve složení Vlčkovi, výše zmíněná dvojice a já s Janou, jako single pak Luboš Kabelík. Termín pak padl na druhý svátek s tím, že odjedeme už v úterý večer. Nákup lístků do autovlaku jsem si vzal jako obvykle na starost já, neb tak dělám rok každý. Den před nákupem odvolal svoji účast Luboš, jako oficiální důvod uvádí to, že by byl „single“ ke třem dvojicím. Podle mne i ostatních, důvod dosti chabý a nepodstatný, a nebylo by to poprvé, kdy nejedeme všichni striktně ve dvojkovém módu. Ale co naděláme, je to jeho rozhodnutí a jak se říká, každý svého štěstí strojvůdce. Škoda, Luboš jako parťák nám všem konvenuje. Tak nějak nevím, co mu přes nos přelétlo.... ale prohrabávat se v tom nebudu.

No nic, hleďme dopředu, nikoliv vzad:-). Příprava probíhá až podezřele jednoduše a nekonfliktně, stejně jako zkušební pondělní balení. Jediné, co kalí vodu, je moje značně hektické nasazení na jedné pracovní zakázce, kdy tlačen termínem musím klofat do kompu i ve svátek práce:-).
V úterý ještě narychlo vyměním forinty, a pak už je GS vypáčeno z garáže a napakováno na cestu. V půl osmé se v pohodě rozloučíme, usedneme na stroj, a zvolna se uklidňující Prahou protáhneme na odbavovací terminál.
Jsme tu z naší grupy první, za motorkáře jsou tu ještě dva enduristi středních let, mířící na tytéž svátky do Transylvánie. Nečekáme ale dlouho, po chvilce jsme kompletní.
Papírové odbavení prochází bez problémů, stejně jako následné najetí do spodního patra autovagónu a ukurtování motorek. Naštěstí není vyprodáno, takže se nemusíme až tak moc mačkat při dokování. Akurát jako vždy se dost ušpiníme, ale tomuhle asi není možno se vyhnout.
Ajznboňácké špíny se zbavíme v čekárně, a pak už se odsuneme k lůžkovému vagónu. Zde se pokusíme přemluvit slovenského stewarda, aby nám jedno kupátko přidal, neboť jsme měli přidělena jen dvě. Ale to jsme narazili, prej ani omylem.... Tak jsme se začali dohadovat, jakže se rozložíme, jestli na „muže“ a „ženy“, či dva páry budou doplněny o třetího/třetí, ale v tom se steward nechal slyšet, že za tři stovky nám nechá jedno kupé, neb není stejně plně obsazeno. No fajn, připadne na nás č. 3, 4 a 5!
Na rozdíl od předchozích let si na nás tentokráte Slováci nachystali klasický předpřevratový lůžkáč, tedy pěkně známá stahovací okna, žádná klima a záchod hezky dírou na trať :-). Pro mne připomínka let dávno minulých, ve stejných vagónech jsem se něco najezdil na Ukrajinu a do Ruska (vše tenkrát bylo CCCP – to by měl Vladimír Vladimírovič radost) na stavbu plynovodu Progress. Tenkráte jsme jezdili „jedničkou“, tedy jen jedno lůžko, maximálně v nouzi dvě. Dneska je to dvojka, třílůžková.
Klasický vagón má tu výhodu, že ač stojí, dají se otevřít okna a tak lehce vyhřátý vůz brzičko vyvětrat. Klimatizovaný by začal chladit až po odjezdu, tedy za dvě hoďky. V tomhle pádě se mi jeví klasika jako výhodnější.
Jen se zabydlíme, hned jdou dolů motokalhoty, a pěkně zůstávám v moiře. Pár plechovek vychlazeného piva ještě z domova padne hned, pro další se vydá Zdeněk do haly. Mezitím jsme i s autovozy přešíbováni na konec vlaku, k pátému nástupišti. Vysuneme se na perón, za chvilku dorazí Zdenda a je vše v cajku, jsme pohromadě a piva dost:-)
Přesně na čas se souprava pohne, my zaujmeme místa na větrané chodbičce, a přijde čas na známého „vlakového“ panáka, jehož se hlavně Jana (R) dožaduje s vehemencí sobě vlastní. Dohodneme rámcový časový a polohový plán, a pak už jen kecáme, co nám slina na jazyky přinese. Dnes nikoho nerušíme, akurát se přes nás párkrát přežene „prostorově výraznější“ steward, neb musí uzamknout nepotřebné dveře tlustým špagátem :-). Vloni touto dobou jsme již byli průvodčím peskováni, neb jsme (prý) budili spící děti a usínající těhotné matky.
Kecání nám vystačí až kamsi za Ústí nad Orlicí, pak již následuje minihygoška a napolohování těla do vodorovna. Usnu jako nemluvně .....
 
Středa, 7. 5. 2014
 
Probudí mne hlášení „Poprad, hlavná stanica“, ale ještě zaberu a z palandy lezu až u Margecan. Polknu celkem slušné a od stewarda naservírované vlakokafe, snídani si necháme až po vyložení. Košice se ohlásí předměstím, vlak zpomalí, my se nasoukáme do motověcí a sbalíme si svých pár švestek. Pak už jen přihlížíme odpojení našich vozů a jejich přesunutí do terminálu. A ven, věci na hromadu, nás chlapy čeká odkurtování a přesun motorek na pevnou zem.
Košice - vyvagónováníVše proběhlo, jak mělo, akurát nám personál před nosem uzamknul čekárnu s hajzlíky a umývárnou. A jelikož obé nutně potřebujeme (na plošiňáku se prostě motocyklista umaže, ať chce či nechce), musíme počkat do deváté, až se opět odemkne. Logiku v tom nehledejte, prostě je to tak :-(, proč, neví snad nikdo, Balkán ....
Konečně se zušlechtíme, a je čas vydat se na cestu.
Z Košic vyjíždíme východním směrem na Michalovce po E50, první zastávka je v Dargovském průsmyku.
Zde se odehrála jedna z bitev při postupu Rudé armády na západ, sedmidenní boje zde připomíná typicky komunistický památník a na soklech T-34/85 a SU-100. Zdržíme se zde asi Dargovský průsmykpůlhodinku, kromě prohlídky skousnu s Janou(B) poněkud opožděnou snídani. Při konzumaci obdivujeme jednoho místního přepravce, který na značně prohnutém valníku Praga V3S přepravuje snad deset tun palivového dřeva. Je kontrolován policií a k našemu nelíčenému úžasu následně propuštěn do dalšího provozu. Nechtěl bych tohle potkat v protivce, až se přeložená vejtřaska bude řítit dolů několikakilometrovým klesáním :-(.
Neměli jsme ale tak bohatě snídat, neboť hned po sjezdu z průsmyku stavíme u Ranžou vyhlédnutého motorestu. Původně na kávičku a obhlédnutí možného ubytování pro příště, po obhlídce nabídky neodoláme, a objednáme si vynikající přesnídávkové polévky. No, prostě trochu časnější oběd:-) po pozdější snídani, nejsme Jindřich, abychom lpěli na přesném stravovacím čase.
V motorestu zkejsneme skoro hodinku, než se vydáme dál. V Sečovcích opustíme magistrálu a zahneme vpravo na přeci jen malebnější a zajímavější okresky. Pohodově spějeme k jihu, překřížíme jak normální, tak i širokorozchodnou trať do Košic, a blížíme se k maďarským hranicím. Naši cestu málem ukončí šílený slovenský pošťák, který nikterak nebere ohled na to, že blikáme a chceme odbočit vlevo, a „na hulváta“ se dere přes nás. Já ho zmerčím a raději se tomu hovadu klidím z cesty, Ranža přede mnou si ho podle reakce všimne na poslední chvíli a taky si odbočování ihned rozmyslí. Tohle mohl bejt průser, skoro jsem se opotil .... na blba halt člověk natrefí všude a na mašině dvakrát tolik.
No nic, místní doručovací šílenec zmizí za další zatáčkou, my v klidu zahneme vlevo. Pár metrů po totálně rozbité cestě, a je tu čára. Hned za ní nastane hlaďounký asfalt, cedulky hlásají, že za to mohou eurochechtáky.
V Alsóregmecu uhneme vpravo a rovná cesta nás nese do dalšího postupného cíle dneška. V souběžné cyklostezce jasně identifikuji bývalou trať, část místní dráhy Sátoraljaújhely - Füzérkomlós. Na ni navazovala úzkokolejka („kisvasút“) vedená údolím potoku Kemenec k pile Pálháza, a ta je oním cílem.
Koncová stanice PalházaVětšina z nás (vlastně všici až na Janu(B)) zde byla před třemi roky, ale to bylo jen kraťounké zastavení na přesunu do Sedmihradska. Dneska se chceme úzkokolejce věnovat trochu blížeji. Bohužel, trefili jsme se přesně doprostředka intervalu, souprava je teď na opačném konci. Takže po krátké prohlídce (Jarmila pronikne dokonce do místního muzea perlitu, a má ho zadarmo!!!) sedneme na stroje a podél trati jedeme údolím, kam až to jde. To „kam“ je stanice před koncem, Kökapu. Zde se k nebi na skále tyčí bývalý lovecký zámeček, pod ním o něco mladší hotel a ještě mladší lovecká restaurace. Dál až na konec nás nepustí lívanec. Dobrá, porozhlédneme se tedy zde.
Bližší studium jízdního řádu prozradí, že za necelých deset minut jede vlak zpět do Pálházy. Pro nás muže zapovězeno, ale holky by se mohly svézt. Nabídku přijme Jana(B) a Jarmila, druhá Jana má raději Ranžu než vláčky, a tak zůstává s ním. Vlak má do Pálházy dorazit za čtyřicet minut, ty strávíme tady a pak se přesuneme opět na protější konec.
Zastávka u hotelu a restauracePřesně v daný čas zabrzdí před restauračkou souprava, dýzlovka a dva vagóny. Až na dvě cestující prázdno. Jede se samospádem, trať byla navržena tak, že ještě před lokomotivním provozem koně vytáhli prázdné vozy na konec, tam se naložily a samospádem jely zpět k pile. Takže dnes se jezdí „motorově“ taky jen nahoru :-).
A už to jede...Po odjezdu si ještě s Janou(R) projdeme tunel a okolí (je tu opravdu hezky, tedy, hlavně v mimosezóně a bez tůristů – o prázdninách a víkendech to tady asi bude masakr), pak v ní zvítězí náklonnost k halászlé a prej že si jej popřejeme. Ale, my míníme a personál mění :-(. Ač je v restauračce rozhodně nepřeplněno (malá společnost jen u jednoho stolu), za necelou půlhoďku si nás prostě nevšimne, jako kdybychom byli obzvláště odporný vzduch. Ok, po uplynutí doby hlasujeme nohama, halászlé halt bude někde jindy a jinde.
Koupák za tunelemVlakofilní dámy vyzvedneme na konečné a vzhledem k slušnému času zvolíme ne přímou cestu, alébrž kolečko přes Zempléni hegység (Gönc, Fony). Prosluněným odpolednem se kousek šineme na západ širokým údolím, posléze se dáme na jih, kopečky pořád po levé ruce. Po pár desítkách kilometrů konečně najde náš čas, a z údolní komunikace zahneme vlevo na Fony. Tahle „horská“ silnička nás má provést napříč pohořím na jeho východní úpatí, k Sárospatáku a nivě řeky Tiszy.
Nejede se rychle, silnička se jednak motá, druhak zrovna nevyniká hebounkým povrchem. Ale nic, co by naše ceendura neskousla, akurát se musí trochu pozvolněji a na oči.
Při pozvolném stoupání (nabereme z údolních 160 m na něco přes čtyři stovky) si díky pozici „vedeného“ všímám mohutné hradní zříceniny na nejvyšším kopci koldokola. Ač ctitel těchto POI, nechává mne to klidným, neb zaručeně bude nutno se tam škrábat pěšky alespoň hodinku, a na to rozhodně nemáme, jak časově, tak obutím a oblečením.
Postupně se protáhneme vesničkou Regéc a v sedle nad ním napadne Ranžu zastavit na odbočce k hradu. Dobrý nápad, jednak si to tady prohlídneme, a pak, už mne trochu tísnilo volání přírody.
Hrad Regéc od silniceV pohodě po aktu se jmu studovat nedalekou infotabuli, a ejhle, prašná cesta zdá se vede až ku hradu, dokonce jsou značena celkem tři parkoviště. A nikde žádný lívanec, to u nás už by jich tady bylo několikero.
Samo nevíme, jaké kvality cesta bude, nicméně dohodneme se, že pojedeme, kam až naše síly stačí. Copak Ranža, ten se vyškrábe i na skoro kolmou stěnu, ale já i Zdeněk už takoví drsoni nejsme a naše limity jsou značně níž.
Protože je prašno, dáme si větší odstupy, já jedu jako poslední. Na kraji lesa u prvního parkplacu potkáme Vlčkovy, neb Jarmila zde míní sesednout a zůstat, nahoru jízdmo se jí opravdu nechce. Ok, my pokračujeme.
Na rozcestí se samozřejmě vydám tou špatnou cestou, dostaneme se na značně od traktorů rozrytou lesňačku, kterou dám jen single, Jana musí kousek šourem. V sedýlku je rozcestník, a taky jasno, že jedeme blbě:-(. Tak curyk, a pěkně tou druhou. Ta je sjízdnější, takže se na poslední parkoviště vysápeme klasicky ve dvou. Nikde nikdo, kluci asi budou ještě výše, a taky jo, parkují pěkně až v předhradí u kasy. A nikomu to nevadí:-) fajn země!
Opět jeden z okamžiků, pro které se vyplatí hrkat se lán světa na jednostopých pšukavkách. Prozářené jasné odpoledne, lehký větřík, malebné kopečky kolem, a opravdu krásná a zajímavá hradní zřícenina před námi! Jarmila docela prokoučovala, tohle za tu trochu úzkosti stojí ...
Ponecháme vše u motorek pod dohledem kastelána, zaplatíme a vyfasujeme slovenský letáček, prohlídka je samostatná. Fajn, tohle mně vyhovuje mnohem více než prohlídky komentované, takže se vydáme každý podle svého gusta, kam jej oči vedou.
Ranža na hraděRanža je jako vždy tažen extrémem, zde to jsou výšky, takže po chvilce jej vidíme drápat se na nejvyšší stěnu. Hmmm, asi nemá závratě, já bych už štípal svářecí drát rektálním svěračem. My ostatní volíme prohlídku klasičtější, neadrenalínovou. Ale i tak je zde mnohé k vidění a obdivování, jakož i focení.
Hrad od V areálu strávíme prakticky hodinku (časově jsme na tom dobře), pak se rozloučíme s liduprázdným hradem (kromě nás je tu jen jeden cykloturista) a sjedeme opět do sedýlka.
Ves Regéc a příjezdPak už jen klesáme, ponoříme se do úzkého a hustě zarostlého údolíčka, takže žádné výhledy. V první obci, Háromhuta, stavíme u jednoho z hydrantů doplnit pitnou vodu.
Palivo doplníme, jakmile se dostaneme na hlavní silnici za Tolcsva, takže můžeme pokračovat se vším zabezpečením:-). Zdejší pumpa mi připomene dobu tak před čtyřmecítma let u nás – dokonce zde mají i prastaré výdejní stojany ADAST, jojo, retro jako řemen.... u takových jsem se natankoval něco hektolitrů do svých Jaw a Číz. Co ale je jasné, že po návratu půjde GS na seřízení karbeců. Jejich nastavení vyhovovalo přeci jen vyběhanému motoru, teďka je směs asi značně bohatá, neb spotřeba je sedm a půl. Což je špatně, mělo by být tak 5.5 až 6.
Dalším POI má být jakási atypická vinařská kalvárie poblíž Sárospataku, vykoumal to někde Zdeněk. OK je to nedaleko, sice po hlavní, ale což.
Kopec se sklípky najdeme hned, ale kalvárii jaksi už ne, dokonce se dostaneme na značně zdevastovanou slepou polňačku. Inu, Jára Cimrman a jeho teorie slepých uliček v praxi :-). Zdeněk nás nenásleduje, a protože se líp kouká, objeví začátek kalvárie hnedle u sklípků. Nakonec tam zakotvíme i my.
Jsme všichni páni aktivně praktikující ateisté, tedy zůstáváme u motorek a procházku křížovou cestou k vrcholové (prý zajímavé) kapli necháme svým něžnějším protějškům. Trochu odfouknutí nám neuškodí, naopak, prošmejdíme úpatí a objevíme hezký rozlehlý přístřešek na vinařská posezení. Jsou tu ohniště, hajzlíky, no mimo sezónu by se tady dalo v pohodě přechrápnout. Dobrej tip....
KalváriePo chvilce jsou dámy zpět. Výhled prý krásný, ale kaple se prý podobá československému řopíku, a prej by se mi líbila:-). Že by se mi chtělo se drápat do svahu, tak to tedy ne, raději popojedeme.
Čas se už nachyluje, navíc západní obzor se zatahuje (předpověď predikuje na noc a zítřejší dopoledne déšť), takže všeobecný hlas zní – na Tokaj!
Protáhneme se Sárospatakem a před námi se otevře placka nížiny kolem Tiszy. Cesta opět trochu ztratí kvalitu, ale to nevadí. Šineme se přímo na jih, nerušeně, až nás zastaví Tisza, tedy přesněji, přívoz přes ni. V Maďarsku poměrně častá záležitost, při zdejší frekvenci se asi mosty až tak nevyplatí. Bohužel, kompa je na druhé straně, dva, tři chlápci tam bouchají kladivy a nevypadá to, že se bude převážet. Sakryš, objížďka by znamenala návrat do Sárospataku a oblouk po hlavní, takže se rozhodneme chvilku počkat, jak se to vyvrbí.
Kompa přes Tiszu u TokajeNo, naštěstí čekáme jen chvilku, naproti přijede auto, tak chlápci sklidí cajk, nalodí zájemce a vydají se k nám. Za námi už stojí taky pár aut, vyčenžování proběhne svižně a už se plavíme na levý břeh. Přitom nás zkásnou, za motorku a dva platíme 420 Ft, po našem čtyřicet kaček.
Do Tokaje už je to jen pár otáček klikovky, je přesně sedm, když začínáme koukat kolem sebe a vyhodnocovat ubytovací příležitosti. Jedno kolečko a kousek od mostu a historického centra objevíme privát, který podrobíme průzkumu. Jsme docela příjemně překvapeni, celý dům (tři pokoje, kuchyňka a příslušenství) je nám k dispozici za 4000 Ft, tedy cca 360 CZK na osobu. Navíc, zdejší dáma umí trochu německy i anglicky, takže OK, bereme.
Necelou hodinku trvá, než se usadíme a trochu zcivilizujeme. Zde se samozřejmě nevaří, takže si dáme trochu procházky. Ta rozhodně neuškodí, po dni v sedle.
Desetiminutový šour nás dovede až ke kruháku u mostu. Tady se nabízí na břehu podnik s všeříkajícím názvem Halászczárda. Celkem volno, tak zaujmeme stůl na terase. Tentokráte je obsluha jak má být, dokonce jídelňáky jsou i vícejazyčné. Akurát nevím, co je to cat-fish. Ranža nakonec odvodí, že prý je to sumec, neboť fousy:-). A jo, doma slovník tuto teorii potvrdí. Odteď si budu pamatovat jak je sumec v jazyce Shakespearově....
Po prostudování lístku Vlčkovi usoudí, že změní lokál, my zůstáváme, objednáváme (kromě Jany(B), která preferuje fazolačku), jdeme do halászlé, inu bejt v Hungárii a nedat si místní specialitu, to prostě nejde, nejsme Belšani :-). A jakmile je přineseno, poznáme, že jsme neprohloupili. Vařit potomci Avarů prostě umí, o tom žádná. Takže si užíváme, blážo labůžo :-) Jany si zážitek navíc zesílí zdejším tokajským, co jsem ochutnal, tak asi byla chyba zůstat u standardního piva. Ale zase je třeba dohnat tekutinový deficit.
V czárdě vydržíme do desáté, kdy je „Zárva“ (tedy zavřeno), zaplatíme a vyrazíme na procházku historickým centrem, které se nalézá za kruhákem proti proudu. Po cestě vyzvedneme Vlčky, kteří našli asyl v nedaleké hospě při chutné krmi, která podle aktérů bohatě nahradila původně vybíranou.
Tedy zažil jsem už leccos, ale pozdní večer v historické Tokaji je opravdu síla. Ne že by vládla horečka kterékoliv noci, naopak. Atmosféra dala by se přirovnat k návštěvě venkovského hřbitůvku tak ke druhé hodině ranní. Centrum Tokaje má své půvaby, i za nočního osvětlení, nicméně ruchu je tu jako v Černobylu dnešních dní. Nikde živáčka, nikde světýlka v oknech, nikde otevřeného pohostinského zařízení. Ticho, puszto, vymetýno. Zábava jako v rodinné hrobce. A to by se řeklo, že Maďaři, horkokrevný národ...
Takže se courneme, za náměstím dáme čelem vzad a stejnou cestou se odloudáme zpět do našeho bydlíku. Překvapí nás značné teplo, i v jedenáct večír pochodujeme jen v trikách. Teplo je vždy před deštěm, takže zítřek vyzerá spíše chmurně. Což nám ale nevadí, abychom ještě na chvilku nezasedli v kuchyňce, nevyzunkli něco veselých nápojů, neproprali dnešní zážitky a nezdrbli ty, co tady nejsou. Pak už kanafas a propad do nevědomí.
 
 
 

Náhledy fotografií ze složky Hungaria 2014 - 1

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář