Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jawaweekend 2014 – Toužimsko

17. 9. 2014

Na jaře se na mne náš president Ozzy obrátil s žádostí, zdali bych vyhledal nějaké to ubytko pro první víkend v červnu. Protože mnou vyzkoušená ubytování v Slavkovském lese a okolí by klubovým většinovým požadavkům nevyhovovala (např. jsme zde s Janou bydleli na faře nedaleko Kynžvartu, a jaksi si Jawáč na faře nedovedu představit), tak jsem se spolehl na strejdu Seznam.cz a tetu Mapy.cz, a dodal tak pět, šest tipů, ať si výbor vybere, což již není mou starostí. Chvilku bylo ticho, pak nakonec byl vybrán penzion Vladař v Toužimi. Ok, tak pojedeme tam…

Jako tradičně si beru na páteční odpoledne volno, abych se nemusel prodírat okolím Prahy v zástupu víkenduchtivých autařů, a aby dnešní etapa nebyla jen o pouhém nudném přesunu z místa A do B. Jawaklub bohužel to takto postavené mít bude (sraz v pět na karlovarské výpadovce), takže si naordinuju dřívější odjezd a přesun sólo. No a protože mne čeká dlouhá dovolenková pouť, volím osedlání Káčka. Jednak abych mu přivykl, no a druhak, GS stejně není k dispozici, byvše u motofelčara na resuscitaci základních funkcí.

Za parného pátečního poobědí páčím K z garáže, pobalím těch pár drobností (ani to nezaplní kufry), hlavně nezapomenout na flašky s vodou a davaj pryč z rodné hroudy, bo „všude dobře, tak co doma:-)“.

Protože si chci očichat pár svých POI kolem „chomutovské“ výpadovky, volím výjezd po ústecké dálnici. Té se držím až k mostu přes Vltavu, hned za ní se dám vlevo směr Slaný a pak dál po „16“ směrem na Řevničov. Hnedle v první obci za mostem přes „chomutovskou“ je můj první dnešní POI. V Tuřanech, u poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie totiž stojí dřevěná zvonice z roku 1666.

Dřevěná zvonice v TuřanechA protože mne dřevěné sakrální památky zajímají, tak se tu zastavím.

Najít zvonici u kostela ve vesnici není problém, kostel je vždy dominantou obce a tedy navigační výhoda. Odstavím Káčko za kostelem u volnočasového parku, samozřejmě pěkně ve stínu. Je vedro, tedy rychle ze sebe sundám co možno, rozvěsím to na mašinu (nikde kolem nikoho, akurát dvě maminy s kočárky na lavičce nedaleko, a ty o smradlavé a špinavé motorkářovo hadry asi mít zájem nebudou) a pěkně nalehko se vydám s foťákem na obhlídku. Ta je ale jen zvnějšku, neb hřbitov kolem kostela a zvonice je uzavřen, dělají se tu nové přístupové schody.

Po čtvrthodince sedám na stroj a mířím dále, do nedaleké vsi Kvílice, kde má být dřevěná zvonice u kostela sv. Víta. Ten nacházím, ale není až tak na motorce přístupný, musel bych stroj zanechat dole v obci a pár set metrů jít. A popravdě, to se mě v dnešním hicu pranic nechce. Takže točím zpět na okresku, tuhle zvonici si nechám na GS (s ním bych se k cíli přiblížil více) a vydávám se o kousek dále. Projedu známým venkovským skanzenem Třebíz a zastavuji hned v další vísce, Hořešovicích. I tady je prohlídka pouze zvenčí, areál kostela sv. Petra a Pavla je pod uzamčením. Když obcházím kolem, poklid ospalého odpoledne poruší dva severočeští motorkáři. Ti sem nejedou za zvonicí, ale zavál je sem navigační omyl, takže se pouze zorientují a mažou dál. A je zase klid. Takže odsud zmizím i já.

Posledním uvažovaným POI dnes je Panenský Týnec.

Nedostavěný chrám v Panenském Týnci - hlavní loďUž dlouho jezdím okolo, ale ještě nikdy jsem zdejší impozantní zříceninu nedostavěného chrámu Panny Marie se zvonicí nenavštívil. Takže dnes to napravím.

Zdejší památku No. 1 najdu hned, inu městys není až tak velký. Mašinu odstavím hned u vchodu do areálu a hybaj dovnitř. Bundu s blembákem si s dovolením odložím v otevřeném bufítku a pěkně nalehko se vydám na průzkum. Zdejší lokalita je totiž velmi oblíbená u různých senzibilů či citlivců, kteří prý vnímají pozitivní energii dvou zón, které se přímo pod chrámem kříží. Něco jako podzemní zesilovač… :-) No nevím, strávil jsem bloumáním kolem malebných zdí dost času, a jediné, co zesíleně vnímám, je rostoucí hlad a žízeň. Asi nejsem ten echt správný senzibil. Nicméně, je tu hezky a odbočit sem z hlavní se rozhodně vyplatí.

Část předkostelíŽízeň ukojím dvěma půllitry točené kofoly v bufítku, chvilku posedím v příjemném stínu klášterních zdí, vychladnu na provozní teplotu, no a pomalu bude čas vyrazit na poslední etapu. Je půl šesté, nejvyšší čas dorazit do cíle jako většina. Počítám, že když vyjeli v pět, tak v sedm tam musí být.

Takže odemknout, nasednou a jedem! Už to bude jen přesunovka, takže po hlavní na obchvat Loun a pak mně známou silnicí ze služebních cest do Žatce. Z něj jihozápadním směrem na Podbořany a Lubenec. Podvečer zvolna vychládajícího odpoledne, provoz minimální, jede se fajn a pohodově. Kochačka v ryzí podobě, užívám si to zplna. V Lubenci přejedu karlovarskou, a mířím na Chyši. Za ní mně pohodu naruší objížďka, která znemožní přímý směr na Žlutice. Musím se tak prodírat okreskama jižněji, ale nelituju toho, naopak. Jízdní zážitek je lepší, jinak bych se vlastně sem ani nedostal. Na původní trasu se dostanu u Borku, pak už je to do cíle jen pár kilometrů přímé jízdy.

Na zcela nově rekonstruované toužimské náměstí dorazím se sedmou, penzion je v dolní části. Proniknu dovnitř a dovídám se, že Jawa klub zde ještě není, pouze dorazili s předstihem ubytovatelé Miky s Lenkou. Ti prej sedí na dvoře pod pergolou, hned vedle je přístřešek na motorky. Akurát musím objet celý blok, abych se tam bočními vraty dostal.

S velkou úlevou zaparkuju, odvláčím své cajky na cimru a shodím motohadry. Pak sprcha, to je lábuš!

Večerní toužimská siestičkaJiž osvěžen a vyrovnán scházím zpět, abych se přidružil k Lorencům a hlavně, abych svlažil hrdlo. To vykonám neprodleně, a u jednoho nezůstanu, toť jisto.

Sedíme, krafeme, po chvilce dorazí Lubor na své „nové“ Jawě 638, zbytek klubu však nikde. Podle kusých SMS jsou neustále na cestě, prej nějaké zádrhele. Takže sedíme a čekáme dál, konzumujeme a nakonec dáme i večeři, nebudeme čekat, to nemá cenu.

Nakonec borci dorazí kolem deváté. Jako vždy, je v tom pech i nedbalost. Za to, že ve dvou motorkách „umřely“ baterky, tak za to asi nikdo nemůže. Ale že na cestě zvící od kraje Prahy tak osmdesát kilásků někomu dojde benzín do mrtě, tak za to „vyšší moc“ nemožno obvinit :-(. No nic, tohle by se stát nemělo, a navíc, už vůbec ne na společném výletu. Ale to si musí srovnat každý sám v sobě.

Ale co se budu rozčilovat, hlavně že jsou všici tady! Nastávající večer ukáže Jawáč, že na parketě hospodského dýchánku je více než doma. Pivo i kořaličky tečou proudem, jasně, celodenní vyprahlo je značným stimulem. Hospoda hučí, personál skoro nestíhá, na takové návaly tady asi nejsou až tak zvyklí :-).

Já osobně nemíním pařit s Jawáčem až do samotného konce, takže chvilku po půlnoci se nenápadně vytratím do kanafasu. Přeci jen, stařík se musí pořádně vyspat… a vykoupit pár hodin alkoholové nirvány následným celodenním bolehlavem a malátností také nechci, na to se mám přeci jen rád.

 

Ranní syrová skutečnostBrzo ráno mne probudí zvuk motorky, někdo (teď už nevím kdo) mizí na zpáteční cestu domů. A protože už nezaberu, pomalu se odšourám dolů očíhnout, bude-li už snídanička. Spolunocležníci jsou i nadále v limbu, president dokonce kompletně oblečen i obut :-) („vždy ve střehu a připraven“….) noc zřejmě byla dlouhá a hektická. Zaplať pánbůh beze mne….

Personál také zrovna nehýří čilostí, inu když podle jeho vlastních slov leze do pelechu po páté a před osmou už zase musí chystat dlabenec, z toho bych taky nebyl kdovíjak odvázán. Ale co, my zítra zase odjedeme, tak mohou nerušeně odpočívat.

Penzion Vladař ToužimV poklidu posnídám s asi dvěma nebo třemi klubáky, kteří stejně jako já jsou schopni základních funkcí, pohybu a příjmu potravy.

Jak to tak vypadá, tak s odjezdem na společný výlet to bude tak nějak na levačku. Nejhorší je, že všici čekají na to, co president, jak rozhodne, a jak bude s ním (jedna z odešlých baterek je v jeho Kawě), ten však i nadále spokojeně vychrupuje. Časový plán i plán výletu tak samozřejmě odkráčí do propadliště dějin. Naštěstí, díky péči zdejšího personálu se alespoň zadaří splašit kontakt na motoprodejnu v Karlových Varech, kde by baterky měly být k dispozici. Ještě že tak!

Nakonec vyjede jedno auto s posádkou do Varů pro žádané s tím, že my ostatní zatím vyrazíme na vejlet a ti s novými baterkami nás někde dojedou. Ok, takže konečně v půl dvanácté se klub ztopoří, usedne na stroje a vyráží se. Protože chci s ním jet pouze do půlky (tedy ke klášteru v Teplé) a pak si udělat vlastní program, o který by dozajista zbytek členstva neměl zájem, tak se usalaším na ocase a nechám se unášet pelotonem.

Tomu moc navigace nejde, ujíždí pořád po hlavní jihovýchodním směrem na Plzeň a nemíní ji opustit, i když mne krabička s přednastaveným cílem v Teplé neustále nadává, že je třeba uhnout vpravo na okresky, které bez jakéhokoliv zájmu míjíme. Nakonec zastavujeme na odpočívce a vedoucí dlouze studuje mapu na nádrži. To mě to nedá a jedu dopředu zeptat se, cože se děje. Hned jsem odchycen a posléze určen do čela.

Dobrá, na první odbočce vpravo zmizím z nudné a ničeho nenabízející hlavní silnice a mnohem hezčí (i když, pravda, občas rozdrbanou) okreskou zamíříme do prvního zastavení. To Jawáci vymysleli v městečku Úterý. Proč? Inu každý ho zná, filmovala se zde „Zdivočelá země“, a tak je zajímavé omrknout místo činu.

Radnice v ÚterýPoledne na úterském náměstí, vedro, vzduch se tetelí nad rozpálenou zemí, nikde nikdo, atmosféra něco jako v klasickém westernu „V pravé poledne“ :-). Je tady hezky, obzvláště když se to pozoruje ze stínu mohutné radnice.

Ale čas nečeká, po chvilce nasátí atmosféry opět do sedel a zamíříme do Teplé. Tahle etapa je fajná, silnička se motá loukami a lesíky, provoz minimální, užívám si to a doufám, že ti za mnou taky.

V Teplé parkujeme přímo před klášterem, místa je tu hafo. No a co teď.... Jawáči zřejmě moc chybí hospoda, takže fšici kromě mne odkráčí do nedaleké restauračky, prej že oběd... No, popravdě, v popoledním hicu tedy nemám ani špetku hladu. Takže se od zbytku trhnu a vydám se na prohlídku rozlehlého klášterního areálu sám samotinek. Naštěstí, mám prázdný kufr a tak můžu bundu nacpat pěkně dovnitř, helmu připnout k mašině a vyrazit nalehko.

Vstupní trakt kláštera v TepléKlášter samozřejmě dostal co proto za panování bolševika, koneckonců jako všechno v této zemi. A podle toho i vypadá, i když se na části už intenzivně pracuje. Inu, padesát let zanedbané údržby nelze vynulovat Klášterní kostelněkolika léty stavební činnosti. Prolezu tedy, co lze, vynechám jen vnitřní prohlídku, neboť ta začne až za hodinu. A to bych chtěl bejt už jinde.

Po prohlídce se vrátím do restauračky za klubáky, ti ještě zdaleka nejsou hotovi s dlabencem. Zdá se, že minimalizovaná obsluha i kuchyně moc nestíhají. Taže ještě ohlásím čas možné prohlídky, odezvou je mi pouhé mlčení a nezájem, jen Majkl s Marcelou se prý půjdou mrknout. OK, takže přišel čas se pro zbytek dne rozloučit.

Jawáč před klášteremNaházím na sebe prohřáté hadry a co nejdříve se dám do pohybu, aby se větralo :-). Zamířím přímo do lůna Slavkovského lesa, v horské osadě Prameny mám v krabičce jako POI jakýsi skanzen. Na místě samém ovšem není nic, jen jakási zanedbaná budova. Ještě projedu celou osadu dvakrát tam a zpět, ale nikde nic. Při závěrečném průjezdu se proti mně vyloupne jawaklubácký peloton s Ozzýkem v čele. Pouze se pozdravíme, naše cesty už jsou odlišné a cíle jiné.

Když nejsem úspěšný s prvním POI, tak zamířím tam, kde vím, že něco určitě je :-). Hornické muzeum v Krásnu už jsem navštívil po dvakráte, pokaždé ale měli jaksi zavřeno. Tak doufám, že se napotřetí nespálím. Na krásenském náměstí natrefím na postávající klubácké čekatele Vikiho s Kofim, kteří prý zde jsou domluveni s Ozzym. No nevím, když jsem jej potkal naposledky, mířil směrem opačným.

Z náměstí je to k areálu bývalého cínového dolu Vilém jen pár set metrů. Horké odpoledne, opět nikde nikdo, jen paní pokladní se vyhřívá na schodech a něco si čte. Takže ji na chvilku vyruším z poklidu, jen aby mi prodala biletku a uschovala bundu a přilbu.

PArní těžní stroj v bývalé úpravněKrásenské hornické muzeum, pobočka sokolovského, je velmi dobře zmáknuté. Vnitřní expozici, umístěné v bývalé úpravně rud, vévodí parní těžní stroj z dolu Marie v Královském Poříčí, echtovní strojařina předminulého století bez jakýchkoliv elektronických kurvítek. Jádro hornického muzeaVšechno ostatní je v budovách areálu naproti přes ulici. Nejvíce je toho v patrech šachetní budovy, důlní doprava pak kraluje exteriéru. Pro člověka technicky založeného s důrazem na tu starou, poctivou strojařinu a Tak bylo třeba konat pod zemí...elektro, pravý ráj. Však tu taky strávím dvě hodinky, skoro sám, jen na konci prohlídky se minu s větší rodinkou.

Podvečer se nachyluje, vedro zvolna polevuje, takže si naordinuju trochu více ježdění. Do Důlní železniční vozbaúdolí Teplé použiju zapadlou okresku přes Háje, chvilku jedu hlavní údolní a hned uhnu vpravo hore kopcom na Bochov. Tahle etapa po liduprázdné a neosídlené náhorní planině vyšla fantasticky, pohoda, bzučím si to prozářeným krajem, nikam se neřítím, spíše vychutnávám okolí.

Mým cílem je Ranžou doporučené poutní místo v nedalekých Skokách. Musím tak kilometr a půl po hlavní směrem na Prahu, než mohu odbočit na značně zanedbanou místní silničku do Údrce a Polomu. Na konci obce nastane ale i můj konec pouti, cesta totiž ztratí asfalt a stane se z ní kamenitá polňačka. No, na tohle s Káčkem nemám, nebudu ho tady trápit tejden před odjezdem do Anglie, za plácnutí o zem to nestojí. Takže se s dlouhým nosem obracím, sem se musím vrátit na GS.

Je po páté, vše, co by mne ještě zajímalo, je spíše dál než blíž, takže po chvilce úvahy obracím přední kolo směrem do Toužimi. Musím se vrátit do Bochova, a z něj už vede přímá cesta do místa noclehu. Kousek za Bochovem potkám protijedoucího Karlose, mířícího k domovu.

V penzionu už většina je, pouze pár lidí se ještě někde toulá, ale za chvilku jsou „doma“ i oni.

Večer se nese v podobném duchu co včera, i když, pravda, lehce poklidnějším. Užívám si pohody letního večera, občas s někým poklafu, lehce popíjím chladivé pivečko, prostě, kdyby to ještě bylo o chloupek lepší, tak by z toho byl hollywoodský slaďák :-). Požitek ještě umocní chutná krmě, ale po chvilce se můj čas naplňuje a s jedenáctou mizím do kanafasu.


Jawa klub zvěčnělý na zdi penzionuRáno je kopií včerejšího. Azzuro (bude hic, to je jasný), klid, nikde nikdo. Vylezu z kanafasu, a jdu očíhnout ranní ruch. Jediný, koho potkám v horizontální pohodě, je Jirka Rachů, pomalu se hotovící k odjezdu za rodinou. Takže zasedneme k opět velmi lukrativní snídani, pohodově stolujeme a užíváme si klidného průzračného rána.

Vědom si nastávajících vedřin, tepelných vlastností svého motocyklu a nutnosti přesunu skrze rozpálenou středočeskou kotlinku se snažím co nejdříve vypadnout.

Protože kalkuluji s hajcem, naplánuji si prohlídku motomuzea v Pavlíkově, obci jižně od Rokycan. Na krabičce aktivuji přímou „pochodovou osu“, otevřu si vrata, pohledem se rozloučím se ztichlým areálem (z pootevřených oken se občas ozve „hlasité spaní“ některého s Jawáků) a definitivně opouštím velmi pohostinné a přívětivé místečko. Něco mi říká, že tu nejsem naposledy.

Sluncem prozářeným dopolednem držím směr „přímo na východ“, motám se okreskami malebnou pahorkatinou. Nikde nikdo, kraj mám sám pro sebe. Pohoda, jen kdybych se tak nepařil. Trochu pomůže otevření všech větracích průduchů na bundě i kaťatech, ale samo to funguje jen za pohybu. Tak jedu, nestavím, jedu....

Veterán muzeum PavlíkovDo Pavlíkova dorážím před polednem. Nad asfaltem se tetelí přehřátý vzduch, jakmile slezu, hned se orosím. Tak hybaj dovnitř, kde je alespoň stín. Shodím co možno, dám se do řeči s místním cerberem, od něhož posléze odkoupím biletku a jsem vpuštěn do expozice.

Sbírce vévodí kolekce Stadionů z nedalekého RakovníkaInu, komu čest, tomu čest. Pan majitel sbírky se činil a neustále činí, a výsledek jeho úsilí je takřka bezchybný. Jako bývalý soutěžák je zaměřen na sportovní motorky, pro ně ale nezanedbává jiné. Pro mne jsou obzvláštní zajímavostí různé rarity, jako je pokus o skůtr či kapotovaný motocykl z let dávno minulých, zřejmě poválečných. Vystavený prototyp musel, podle mého chabého mínění, dávat dohromady člověk, který byl profesí letecký drakař, jest to patrné z dílenského provedení. I dalších zajímavostí je nepočítaně, takže zde strávím něco ke dvěma hodinám.

Pařák dosahuje svého vrcholu, takže je rozhodnuto – jedu domů a to tak, abych stavět ani zpomalovat nemusel.... Tedy Rakovník, Nové Strašecí, Slaný, Veltrusy, D8 a home :-). Za hodinu otvírám vrata a konečně jsem ve stínu rodného obydlí, kde je ještě přijatelně. Pak už jen rychlý průlet sprchou a smyčka kolem ledničky, z jejíhož vnitřku neprodleně zmarním dvé chladivých lahvoňů.

Tím končí má účast na letošním Jawavíkendu. A co na závěr říci? Inu, akce byla vydařená, nicméně, pár pih na kráse měla. Jaké to byly, to se lze dovtípiti z textu předešlého:-). A resultát? Jasný, pakliže se i v létech budoucí Jawa klub vydá na společný weekend, rád se zúčastním. Ale sobotní výlet si naorganizuju sám a jen pro sebe. Trochu mi už vadí marnit sobotní dopolední hodiny čekáním na vystřízlivění části klubu, a následný pozdní odjezd na vyjížďku, která se záhy změní na odpolední posedávání někde v putyce. Ale jak známo, co vyhovuje velké většině v jakémkoliv spolku, tak to se děje. Prostě, jsem v tomto menšinový a tak se podle toho musím chovat.

Navíc, jsem zvědav, jak se Jawaklub vyrovná v létech budoucích s faktem, že při zvolené zásadě projezdit pohraniční hory Česka se v létech budoucích bude spíše od Prahy vzdalovat (Šumava, Novohradky, Česká Kanada, všechno kolem dvou stovek):-). A co až přjdou na řadu Bílé Karpaty, Vizovická vrchovina nebo Beskydy, třistapadesát kilásků pouhý přesun z A do B... to teprve bude fičák! Ale toho už se zřejmě nedožiju:-).

 

 

Náhledy fotografií ze složky Jawaweekend_2014

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář