Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tradiční Hostinné netradičně

Nevím, co a jak a proč, ale tahle akcička pomalu zachází na oubytě. Asi to kolegy nebaví, mají jiné priority, každopádně letos se nikdo nepřidal. To ale neznamená, že když na to prdí, že se „Hostinné“ odebéře do propadla dějin. Toho bohdá nebude:-) takže volba je jasná. Nikdo nechce, jedu sám, a basta!

V sobotu ráno balím těch pár maličkostí, co tak asi budu ve vedru potřebovat. Zkorumpuji psíka pamlskem, by mu nebylo líto, že ho páníček ponechává samotinkého v opuštěném doupěti, a vyrážím do nedalekých Kounic.

Ve zdejší pivovarské hospůdce se totiž formuje exkurze do zdymadla a vodní elektrárny v Brandýse nad Labem. Pořádá ji motoklub BMW, jeden z mnohých, co jich v Praze je. Jak jsem předpokládal, sjíždí se majitelé „těch nejnovějších“ strojů z Germánie. Se svým větrem a příkopy ošlehaným GS veteránem jsem tu jediný, sedlající generačně překonané a z propadliště dějin vytažené motorky:-). Naštěstí, nikdo se netváří odpudlivě, cože to sem leze za páriu, tak, jako se mi to stalo tak před dvaceti roky na setkání jiného z pražských BMW klubů. Zdejší jsou normální, pohodáři, jak to má byt a jak je to spravne:-).

t04_dsc08348.jpgProhlídka zdymadla a elektrárny nemá chybu. Mám rád exkurze do technicky zajímavých a normálně nepřístupných provozů, jako je třeba tento. Padesát let jezdím kolem (nejprve po starém mostě, dnes po novém, (dříve na Jawách, dneska jinak) a nikdy jsem se nedostal za vrata, až dnes. Pan vedoucí „přes zdymadlo a jez“ je komunikativní a vysvětlí vše, stejně jako jeho kolega z elektrárny, který dokonce přijel ve svém volnu a stylově i na svém BMW R1100 GS:-). To se cení!

t13_dsc08366.jpgZplaven pochodováním po rozpáleném betonu usedám na moto a rychle na „cestu z města“. Bohužel, první porce kilometrů vede polabskou rovinou, takže zážitkově nic moc. Naštěstí, když se jede, tak to jde a vedro až tak nesužuje. Jedu, jak je mým zvykem let posledních, spíše šoustkama, hlavní tahy pomíjím.

t20_img_5127.jpgZa Jičíněvsí už to začne být zajímavější, Lázně Bělohrad věstí podhůří, silnice se začne klikatit a stoupat, paráda! Tím pádem pomine i největší hic, takže si kopečky kolem Pecky a Debrného užívám. Je to něco jiného, než když tudy svištím autem :-)

Ani se nenaděju a je tady stinný cíl. Odložím mašinu, hybaj do sídla, strhat ze sebe pokud možno vše a ošpláchnout rozhicovanou a potem prosáklou postavu.

Pak už je líp, tedy tašku do ruky a šup do ráje konzumu (čti PENNY), nakoupit catering na dny následné. Večer už je snesitelněji, takže další výpad do města, procházka a rekognoskace, se závěrem jak jinak než u čepu. Časy nemírné hojnosti jsou pryč, zdejšího Krakonoše si výčepáci cení za osmnáctku (12°), dřívějších třináct CZK už je minulostí:-(. Takže provést pitný režim a do pelechu, zítra je taky den.

 

Ráno je blaze, chládek a stín:-). Hygoška, bohatá snídaně, lehce po deváté se sápu na motorku a vyrážím. V plánu je kolečko kolem Úpy, broumovský výběžek, nu kam mne oči a krabička s POI povedou. Jako první zadávám muzeum venkova v Radči u Úpice. První část cesty je klasika do Trutnova. Naštěstí, neděle dopoledne, na silnici nikdo, poměrně chladno, takže jednostopá nirvána. Jedu si tu svoji, kroužím zatáčky, počumuju a svět se jeví jako fajne místo:-)

V Trutnově zaregistruju, že se tu asi fesťákovalo, bo se ulicemi táhnou skupinky neortodoxně oděných, účesů pestrobarevných s množstvím oceli v gesichtu i jinde, ve stavu značně jetém míří od Šibeníku kamsi ke středu city, nádraží a spásným putykám:-). Nojono, tohle neznám a nemíním se s tímto světem seznamovat, tak raději vpravo v bod a šup na okresku k Úpici.

Malebná silnička se kroutí, vine se mezi kopečky, pěkně se jede. Za chvilku je tu Radeč, krabka funguje, navíc na sloupech ukazatele a za chvilku stojím ve středu areálu bývalého JZD. Stojím, leč nikde nikdo. Ajta, otevřeno až od deseti, takže nezbude než čtvrthodinku pobloumat a vyčkat příchodu personálu, tedy bude-li jaký:-).

t30_dsc08367.jpgNaštěstí, tady psané funguje:-). Úderem desáté se objeví dvoučlenná posádka, takže mám možnost proniknout dovnitř. No, popravdě, nejprve se musím trochu revitalizovat, takže poprosím paní průvodkyni o kávičku a k tomu jedny hořické trubičky. Dát tělu, co jeho jest....

t34_dsc08375.jpgPěkně nalehko začnu prozkoumávat bývalý kravín, citlivě a nápaditě adaptovaný do dnešní expozice. Protože jsem zde jediný návštěvník a paní průvodkyně se evidentně jinak nudí, provede mne posléze celým areálem a dá mi nahlédnout i do míst, kam se normálně ještě nechodí. Podle fotek, dokumentujících jednotlivé fáze rekonstrukce, dalo řádnou fušku přeměnit jezeďácký fundus ve víceméně troskách a zmaru do dnešní použitelné podoby. Třeba vykydat, zhygienizovat a zpřístupnit podzemí sekce, kde se myly dojnice (netřeba zdůrazňovati syrové podrobnosti), muselo stát hodně fachy i sebezapření....

Co se týče exponátů, tak ty jsou z okolí, každý přinesl, co doma našel. No a díky tomu, jak bouřlivá historie se tímto krajem prohnala, toho bylo a je dost a dost. Díky tomu, že už jsem taky skoro muzejní exponát, poznávám dost věcí, které za mého mládí ještě babičky, strýčkové a tetičky běžně užívali. To, co neznám, je mi sympatickou průvodkyní objasněno. Něco zase pomohu identifikovat já jí, takže dvě hodinky prohlídky uplynou jako voda v jarní bystřině. Nemohu tady bloumat do nekonečna, je čas na další etapu.

Sjedu do Úpice, trochu se uvnitř zamotám, než se mě podaří chytit směr na Velké Svatoňovice, kde mne čeká hasičské muzeum. Najdu ho, OK, ale zádrhel. Je půl jedné, přestávku mají od dvanácti do t40_img_5129.jpgjedné. Nevadí, mají tady sezení ve stínu, a je čas oběda, tak halt poobědvám též. Na rozdíl od jiných motopart, které si potrpí na časté a opulentní hodování, řeším přísun kalorií paštičkou, chlebíkem a pramenitou vodičkou. Prostá a výživná strava motocestovatele :-). Jedna, čtvrt na dvě, nikde nikdo, mrtvo jako na cintoríně. Z cedulky u vchodu použiju jediné kontaktní číslo, volám, volám... Dovolám se jednatele Sboru dobrovolných hasičů, ten se podiví, že není uvedeno číslo na službu držícího – ve výsledku, když zjišťuje, že jsem sám, tak jej evidentně přestávám zajímat a doporučí mi návštěvu v jiném termínu. Asi místní hasiči chtěli mít vždycky muzeum, ale lezli jim tam lidi …. (© Cimrmani). Vem je čert, jedu dál.

Jen kousek, Malé Svatoňovice, nádraží, expozice zdejších „bunkráků“. Smůla se mi dneska nějak lepí na paty, nádražní skladiště zalýgrované, cedule vece že „MUZEUM UZAVŘENO“. Žádné vysvětlení, žádný kontakt, prostě „trhněte si nohou a táhněte, odkud jste přišli“. To už ve mně docela bublá, krevní tlak stoupá a mít zde protikus, došlo by k verbální konfrontaci. Ale bohužel, jak říkám, nikde nikdo, pusto prázdno vymetýno. Nemám se s kým pohádat, to mne prudí nejvíc! :-).

Ještě zajedu o kousek výše do centra k pomníku bratří Čapků. Nad ním by měla být štola, ale je o kus výš svahem, nechce se mi v polední výhni drápat se kamsi, tož peču na to a pokračuji dále.

Hned na rozcestí moji pozornost upoutá směrovka k expozici těžních strojů. Hlavní silnice směřuje do sedla Odolov, směrovka ukazuje kamsi vpravo po vrstevnici. No, mrknu se tam. A pravda, po necelém t50_img_5130.jpgkilometru cesty k areálu bývalého dolu Nejedlý je u cesty malá výstavka mechanizmů, kdysi používaných při těžbě uhlí. Stíněná mohutnou alejí, pod ní koleje nádraží a vlečky, tak odstavím mašinu, odložím bundu a nechám se provětrávat příjemným větříkem. Prolezu vše co možno – soubor důlní dopravy, pažící hydrauliky, dobývací stroje. Jasně, tohle všechno zbylo po zrušení těžby, neskončilo to ve šrotu a dneska to připomíná zdejší, již uzavřenou, podzemní činnost. Fajn neplánovaná zastávka.

Dále se míním věnovat průzkumu dostupnosti objektů těžkého pohraničního opevnění. V krabce mám pět POI, tož se za nimi vydám.

První dva jsou v sedle nad Odolovem. T-S26 napravo od cesty jsem už kdysi navštívil, vlevo ležící T-S27 je pro moto nepřístupný, no a v dnešním vedru nemíním pochodovat v motorkářském.

Takže dál, dolů z kopce, v údolí vpravo v bok a zase nahoru přes Bystré do dalšího sedla. Zde je cedule s vyznačenou NS, podle které se musí opět šourem traverzem svahem. Takže zase nic, na motorce se tam nepustím a pěšky raději ne. To si sem zajedu hezky autem a v turistickém to pohodlně obejdu. Alespoň teď mám vhled do situace.

t61_img_5146.jpgZbývá mi jeden srub (T-S5) nad Hronovem, u něj jsem úspěšný. Tedy v tom, že k němu lze dojet na motorce, i když poslední úsek je krpatá polňačka. Ale nic co by letitý muž na letitém GS nezvládl. O srub někdo evidentně pečuje a snaží se jej dostat do původního stavu (zvony jsou odstřeleny, ale vzniká zde jejich náhrada), nicméně i tady je uzavřeno a nikde nikdo. Moc jsem nepočítal s tím, že tady někdo bude, tak mně to ani moc nevadí. Procourám okolí, nafotím a mizím zpět do města.

Další cesta mne vede proti proudu Metuje až k Polici, kde uhýbám vlevo směrem na Českou Metuji, kde má být u cesty smírčí kříž. Sjedu do Žďáru, objeví se přede mnou krytá zahrádka Žďárské hospůdky a další je rozhodnutím okamžiku. Zakormidluju k ní a naordinuju si odpočinek s pitným režimem. Po zhlédnutí jídelníčku přidám k pitnému režimu i porci zapékaných těstovin, přeci jen, čas pokročil a žaludek se lehce ozývá. Pochutnal jsem si (kvalita ok, rychlost obsluhy taktéž, mohu jen doporučit), orazil, načerpal vláhu a je čas pokračovat. Konzultuju mapu a původní rozhodnutí prokličkovat broumovský výběžek stornuji pro přeci jen nedostatek času. Místo toho zamířím do Trutnova a dám si kroužek přes Jánské Lázně.

Kříž u České Metuje se mě nedaří objevit (nakonec doma zjišťuji, že souřadnice jsem měl trochu chybně – skutečnost leží lehce východně od mého bodu) takže už dnes nebudu nic prozkoumávat a pro zbytek dne si dám projížďku.

Slunce se začíná klonit k západu, v pohodě se šinu do Trutnova, překonám nudu širokého údolí do Svobody a vychutnám si stoupání do Jánských Lázní. Změnilo se tady toho dost od časů mé poslední návštěvy. Turistický průmysl zde šlape na sto procent i více, takže nic pro mě a jedem dál.

Zbytek se nese v podobném duchu, přes Černý Důl (totálně rozkopaný kvůlivá kanalizaci, ale GS se jen houpe) překročím hlavní a okreskou přes Fořt a Rudník dorazím do Hostinného.

Večer je klasika, osvěžení studenou vodou, protažení těla okruhem pěšmo kolem Hostinného, a se soumrakem zapaluji vatru a osmahnu si pár špekáčků. K tomu piksla Kozla, stáhnout data z GPS a karet a jde se na kutě.

 

 

Opět krásné, jiskřivě chladné ráno, přímo pozvánka k opulentní snídani na stinné verandě. Chvilku koketuji s myšlenou dojít na náměstí do pekárny pro koláčky, ale lenost zvítězí. Stejně musím vyžrat ledničku.

Poté zabalím těch pár drobností, uzamknu sídlo, ještě předstartovní kontrola („klíče, mobil, brejle“:-)) kompletnosti a razím. Dneska to bude víceméně o vzpomínkách a posunu časem o pár desítek let nazad, míním projet pár míst, kam jsem kdysi zajížděl s „přítelkyněmi a kamarádkami“ v raném motocyklovém rozpuku. K tomu přidám jednu technickou libůstku, a den završím návštěvou jednoho bývalého kolegy v jedné stopě na jeho haciendě pod hřebenem Krkonoš.

Zamířím do Lánova, přejedu hlavní a začnu zvolna stoupat údolím Malého Labe přes Dolní Dvůr do Strážného. Kdysi, ještě za časů mé robotárny „v Kolbence“ (ČKD Dodavatelský závod, dnes už díky finančním jestřábům firma v likvidaci), se sem jezdilo na podnikovou chatu n.p. Technoplyn. Někdo za lyžovačkou, jiný za nepartnerským sexem, skoro fšici za opojnými nápoji :-). Děly se zde věci, které my pamětníci ještě vyškrábneme z mozkových laloků. Chatu u dolní stanice vleku poznávám, dnes je z ní „Hotel Petski“, ale jaksi scházející, omšelý, uzavřený, opuštěný. Neprosperovat zde, v srdci Krkonoš, to taky chce jistého umění:-(

Přeškrábu se přes hřeben, spustím se do labského údolí a míním pokračovat na Benecko, ale ouha. Cedule hlásá „Silnice Dolní Štěpanice – Benecko uzavřena“, no a právě jí jsem se chtěl vracet zpět. No tak ne, zbývá klasika po hlavních do Hrabačova, kde na kruháku vpravo v bok a vzhůru údolím Jizerky. Opravdu, tady bych asi nepřejel, most od Benecka je skoro rozebrán na prvočinitele. Ale, udělat se to musí.

Liduprázdným údolím se šinu směr Mísečky, na odbočce do Vítkovic zahnu. Čeká mne krásné zatáčkovité stoupání na hřeben Rezku, pod koly kvalitní silnice, žádný provoz. Motonirvána.

Z lesa mne silnice vyplivne na Rezku, ve známém hotýlku si chci vypít „ranní“ kafe, ale prdlačku, vašnosti. Otevříno až od jedenácti, peču na ně, jedu dál, nečekám.

Krátká zastávka s výhledem na hřeben spadající k údolí Jizery, u samot Františkova opět zavzpomínám na jistou mladici přírodně ryšavých vlasů, se kterou jsme se zajížděli na svých maloobjemových Jawkách. Gentleman o dalším pomlčí …..

Rokytnice, Horní domky, kdysi chata ČVUT, kam jsem jako člen lyžařského oddílu často zajížděl. Přes den lyžovačka, trénink, večer hybaj dolů do city obléhat internát s mladými učnicemi cechu tkalcovského, národnosti polské. A ejhle, ten jejich barák zde dosud stojí v původním stavu a zdá se, že proměna tehdy ušmudlaného horského městečka v dnešní načančané ski středisko se jej nedotkla:-). Zajímalo by mne, co v něm dnes je, když textilní fabriky tady vzala doba.

Ranní (tedy spíše dopolední) kafe zrealizuji v cukrárně na náměstí. Počumuju po okolí a snažím se představit si tehdejší konfiguraci.

Další cesta vede proti Jizeře až na rozcestí Mýto, kde beru fuel a obhlédnu hotýlek Na mýtě , kde před desetiletím JAWA klub Praha trávil svůj tradiční klubový víkend. Ani tady se už „nevrtí“, zamčeno, vyklizeno, zatlučeno, zaprášeno, opuštěno. Kurník, co se to s Krkonoši děje? Dnes, v době sinusoidy prosperity a zavřeno? Hmm, divnej oddíl….

t81_dsc08396.jpgChmury stranou, dál. Vydrápu se do Kořenova a stavím před nádražím. Ne že bych tu už nebyl, ale láká mne sem znova postavená kamenná rotunda výtopny, zrealizovaná spolkem zdejší zubačky. Jasně, je pondělí, tedy zavříno, ale očichám si ji alespoň zvenčí, však se sem někdy dostanu když bude otevříno. Plánuji si sem hezky zajet vlakem, a pěkně si udělat pěší výlet podél celé zubačky až do Tanvaldu.

t91_img_5151.jpgZ Kořenova to vezmu směr Polubný a dále až na samotu Jizerka, dál už to na motorce nejde, musel bych tu mít bicykl. Na Jizerce oddáchnu, pitný režim upravím půllitrem sodovky a česnečkou, pokecám s půjčovatelem horských koloběžek, ze kterého se vyklube taky cestovatel na motorce. Poklábosíme o společném koníčku, postěžuje si na „blbý kšefty“, a je čas pokračovat.

t95_dsc08406.jpgJeště si zajedu k přehradnímu jezeru na Souši, obhlédnu kdysi námi vysokoškoláky navštěvovanou chatu n.p. Svoboda pod hrází nádrže. Dnes je z ní privátní chalupa, hezky udržovaná a ne taková troska jakou byla za tiskárenských odborářů šedé a bezvýrazné normalizační doby.

Do privátních rukou přešla i kdysi vyhlášená hospoda „U Švýcara“ dole v Desné, kam se finálně spustím. Jojo, časy se mění.

Poslední bod dnešního programu, návštěva kámoše pod Příchovicemi. To už je ryze privátní záležitost,do které nikomu nic. Pokecáme, a v půl čtvrté zamířím k domovu.

Trasuji to opět okreskami – Semily, Kozákov, Libuň, Dětenice, Loučeň, Lysá a home. Zplaven, upocen ale konečně v cíli. Ten poslední úsek Polabím byl skoro za trest.

Sprcha, úklid (z vděku poplácám GS), pivánko, fotky, toť závěr dnešního dne i celého putování. Fajn to bylo :-). A že samotný, to zase až tak nevadilo…. I když, parta je parta.Tož tak.

 

Náhledy fotografií ze složky Tradiční Hostinné netradičně

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář