Den čtvrtý
Klasické ráno na cestách, takže netřeba se opakovat.
Po rozloučení se s vstřícnou hausfrau sjedeme prudký kopec na hlavní a jako včera projedeme zábor hezky po chodníku. Polští kutači se ještě nedostavili na pracoviště, tudíž se na nás nikdo nemračí.
U vrátnice skanzenu Chabowka (49°35'46.846"N, 19°55'44.922"E) zaplatíme, v boudě si necháme uschovat všechny zbytné cajky a hezky nalehko (i když v počínajícím parnu) si dáme cca dvouhodinovou prohlídku. Je toho tady z pohledu fandy praštěného kolejnicí hafo, převážně samozřejmě polského původu. Není nutné se o exponátech moc rozepisovat, co zaujalo i kámoše – nešotouše byl jak starý tříosý osobní vagon a tehdy běžným vstupem zvenku do každého oddílu/kupé, tak mohutná parní sněžná fréza Henschel z doby druhé světové války. Výkon jejího parního stroje byl využit pouze pro pohon rozměrné frézy, pro vlastní pohyb frézy musela být připojena jedna nebo i dvě parní lokomotivy do postrku. Celý kotel frézy byl ukryt do dřevěné nástavby, důvod byl jednoznačný. Pohyb osádky k čelu frézy by za sněžení a vánic nebyl myslitelný.
http://www.honzikovyvlacky.cz/2018/12/04/snehova-freza-henschel-ssm-71-od-dk-model-n/
Jenom odskok – kdo by tenhle parní perpentykl chtěl vidět na vlastní oči, nemusí jet do zahraničí. Obdobný stroj má ve svém depozitáři NTM v Chomutově.
https://www.zeleznicnipoklady.cz/produkt/snehova-freza-sm-01-schneeschleuder-henschel-71-c-27157/
Podobné, i když jednodušší protisněhové zařízení – pluh – stojí nedaleko a lze si vlézt (jako na fréze) dovnitř. Prostory osádek jsou „v nálezovém stavu“, tak nějak vypadaly když na nich pomalu končila služba. Zdejší restaurátoři mají před sebou hromadu práce a protože exponáty jsou v exteriéru, mohou se rozpadnout dříve než na ně dojde řada….
Pravdou je že některé stroje i vozy již září novotou, zřejmě ty provozní.
Je skoro poledne a ujeli jsme jen pár set metrů, takže popojedem…
K odjezdu využijeme dálnici „S7/E“, naštěstí jen pár kilometrů a zmizíme z ní západním směrem opět na nám již důvěrně známou „28“. V Kachnówce i jí dáme vale, vlevo pod trať a vedlejší začínáme stoupat hezky do kopečků. Co ale hezké není je temná buřina, sedící přesně nad místem kam směřujeme.
Po chvilce stoupání vjedeme přímo do lijáku. Schovat se není kam, i když jedeme řídkou zástavbou obce Cigoniowa. Že bychom se tady dočkali autobusové zastávky to asi ne. Naštěstí, za okamžik dojedeme k místnímu konzumu s malou verandičkou, kde se již ukrývá pár místňáků (49°41'19.936"N, 19°41'6.896"E). Honem rychle odstavíme moto a zařadíme se mezi ně.
Zdá se že jsme pro ně čímsi jako příjemným vyrušením dopolední nudy:-). Čekání si trochu zkrátíme koupí plechovky něčeho nealko, alespoň plníme pitný režim. Kolem projde pár slavnostně oděných děcek, všiml jsem si níže u školy že zdejší ani mají konec školního roku, někteří šli i s rodiči ze školy rovnou do kostela. Jiný kraj, jiný mrav….
Za půlhodinku je po dešti, buřina odtáhla kamsi k východu. Nečekáme až plně uschne, rozloučíme se s dědoušky a vyrážíme.
Překonáme menší sedélko, na sjezdu již silnička oschne a jede se fajn. V údolí říčky Skawice se napojíme na regionální „957“, ta nás dovede až do Zawoje, kde odbočíme vpravo do kopců. Kvalitní silnička stoupá serpentinami, kolegové se silnějšími stroji a bystřejšími smysly mi za chvíli zmizí z dohledu. Jedu si „tu svoji“, na co mé reakce a GS stačí, vychutnávám si cestu i okolí.
Přehoupnu se přes sedlo, silnička klesá do protějšího údolí, hmm, nějak je mi divno kdeže kolegové jsou. Vždy „nahoře“ počkali, teď jaksi nejsou. Po pár kilometrech tedy stavím a tasím zachránce, founa. Ozve se Honza, prej jsou na místě, u rozhledny, a kdeže jsu?. Divno, ač jsem v sedle koukal kolem sebe, žádnou rozhlednu jsem nespatřil. Taky jsem nezaregistroval žádnou odbočku, kromě jedné s vjezdem na soukromý pozemek. Nakonec po diskuzi vyjde najevo, že tahle odbočka je ta správná. Jen se divím, že na ní nikdo nepočkal, ale hlavně že je jasno.
Na úzkém single-tracku se natřikrát otočím, vyjedu zpět pod sedlo, odbočím a po chvilce již stojím na prázdném rozlehlém parkovišti s rozhlednou Beskidski Raj (49°41'57.640"N, 19°33'38.039"E) na okraji.
Na západě se formuje další temněmodrá buřina, takže místo výstupu na rozhlednu volíme ústup do přilehlého hotelu
(https://www.beskidzkiraj.com/ ) s tím, že čas deště využijeme na polední catering.
Hlad moc není, takže plnohodnotný oběd ne, pouze vyzkoušená tradiční polská polévka Źurek a nealkopivko. Restaurace je prázdná, my a jedna rodinka, takže personál „hraje přesilovku“.
Hutná polévka zasytí, nicméně ještě by to něco chtělo, Honza pléduje za něco sladkého a kávičku, budiž. Nakonec na doporučení obsluhy vsadíme na „szarlotku na ciepło“, z čehož se posléze vyklube trochu luxusněji podaný jablkový závin. Nicméně, dobrota to byla:-).
Déšť se mezitím přehnal, takže platíme a ven.
Sotva ale stačíme dojít k mašinám a zkoumat kudy a kam, zaútočí další temnota a opět déšť. Tentokráte žádný přívalák, ale klasika. Zapadneme tedy pod přístřešek před recepcí a strávíme zde další půlhodinku než se i tato hnusota odsune jinam.
Za vlhka se vrátíme ve své stopě o něco níže na hřebeni a pokračujeme do údolí. Silnice se zde rekonstruuje, takže asi deset kilometrů blátivým a kamenitým staveništěm. Zbytek do Stryszawy už je po hebounkém asfaltu.
Dáme se doleva a „946“, poměrně malebná a scénická regionálka, nás po jižních svazích Beskidu Małego dotáhne až k přehradní nádrži na řece Sol, Jezioro Źywieckie. Zde se mohutně staví, projíždíme rozlehlým staveništěm s několika kyvadlovými semafory. Korunu tomu nasadí několikakilometrová kyvadlovka po břehu jezera, do které vjedeme již poněkud na červenou:-(. Takže musíme přidat, a ne málo…. Naštěstí na druhé straně ještě taky svítí červená, stihli jsme to, ufff. Ale kochat se jezerem jsem rozhodně nestačil:-).
V Międzybrodzie Źywieckie se odvrátíme od jezera a vydáme se opět do kopce. Tentokráte stoupáme na vrchol dominantního kopce Źar, kde je umístěna horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny (analogie s našimi Dlouhými Stráněmi). Několikakilometrové stoupání nás dovede (i přes několikery zákazy) až na hranu nádrže. Už jsem zde byl dvakrát (jednou za totální mlhy), tedy zůstávám poblíž motorek, kolegové se zatím rozprchnou po vrcholu. Dneska počasí přeje, rozhled není ničím rušen.
Čas již znatelně pokročil, Honza využívá Booking.com a zajišťuje nocleh v Bielsko-Białej. Spustíme se zpět k jezeru a po jeho levém břehu až do Kobiernice, kde dobereme palivo.
Při odjezdu od pumpy padne pár kapek, daleko tristnější pohled se otevře při výjezdu na kopeček (obec z příznačným názvem Kozy) nad kotlinou cílového města. Hrozivě temněmodrá stěna postupuje proti nám, a půlka města je již zahalena šedivým závojem. Mno, jedou s vodou… a jsem náramně zvědav kdo vyhraje.
Naštěstí ubytko je na kraji města hned na ulici Krakowske (Apartementy NOVA, 49°49'15.672"N, 19°3'46.476"E). Sotva zajedeme do dvora, spouští se inferno. „Zahodíme“ motorky a prcháme do vstupu.
Protože je vše na kódy, máme lehké potíže překonat vstupní dveře, nakonec pomůže zdejší (asi) správcová středních let, ze které slušně táhne pivko:-). Vstup do apartmánu je již bez problémů.
Počkáme než se buřina vyprší, a kolegové již tradičně vyjedou za cateringem. Honzovi už „tradiční“ večerní párečky lezou krkem a tak po konzultaci doveze mj dva sáčky mražených piroh plněných masem. Nemáme cibulku, špek atd, tak je halt uvařím a servíruji tak jak jsou. Kupodivu, konzumace bezprotestová, halt motorkáři na pouti jsou nenároční. Hlavně že to bylo teplé a bylo toho hodně:-).
Zkrotíme zdejší wifi a tak je zbytek večera naplněn plánováním zítřejší trasy a hlavně sledováním Prigožinova „tažení na Moskvu“. Halt, dějí se věci….
Fotografie
