Motokochání

Dnes jsme si naprogramovali okruh Lužicí s tím, že se budeme pohybovat od jednoho POI k druhém, a až nás to přestane bavit (nebo dojde čas) tak zamíříme do dočasného domova.

Po opulentní snídani z vlastních zdrojů (máme ubytko B bez B) sedáme na mašiny a vydáváme se lehkou oklikou do Weisswasseru/Běle Wody, kde se chci blížeji seznámit se zdejší šotoušskou atrakcí (80km) No 1 - Waldeisenbahn Muskau. Jedná se o pozůstatek kdysi velmi rozsáhlé sítě lesní 600 mm železnice, využívané ke svozu dřeva z nekonečných okolích lesů, jakož i nákladní dopravě mezi vzrůstajícími podniky. Dnes se jezdí po třech tratích. 

Bohužel jsem díky změně plánu neměl čas na detailní přípravu, takže když jsme dorazili na místo, všude prázdno, nikde nikdo. Bohužel i v červnu je otevřeno pouze o víkendech. Ale stejně se zde zdržíme. Nejprve postojíme půlhodinku na terásce pod střechou, neboť nás dostihla kratší, ale intenzivní přeprška. Po ní se alespoň projdeme podél trati k depu a technickému zázemí dráhy, kam nakoukneme alespoň zvnějšku.

Dobrá, tady neúspěch, zkusíme další technický POI. V nedalekém Sagaru/Zagoru se nachází areál dodnes funkční pily, ve kterém je i expozice o minulosti zdejšího lehkého průmyslu. Naštěstí je zde otevřeno, takže zaplatíme po čtyřech €, odložíme cajky v pokladně a vydáme se na prohlídku.

Popravdě, jsme velmi příjemně překvapeni. není to zde jen shluk "starých věcí", ale díky funkčnosti části technologií si lze dobře představit, jak to vše fungovalo a funguje. Akurát primární zdroj energie, parní stroj, se už "pod páru" nedostane, nemaje kotle.... Ale točí se díky centrálnímu elektromotoru, pohánějící transmise :-).

Prolezeme postupně vše, co se zde nabízí, což nám pár hodin vezme. Nakonec si chceme dát něco v centrálním sále, kde šprechtí pár seniorů, ale je nám vysvětleno, že zde bude soukromá párty a "imbiss" se nepodává. Nakonec se jim nás sželí a dostaneme na jedno € petku vychlazené místní minerálky. V altánku ji postupně vysrkneme, halt vedřinec začíná. Každopádně, zdejší expozici dáváme jedničku s hvězdičkou a s pochvalou!

No, takže kam dále? Návštěvu leteckého muzea v Rothenburgu vypouštíme (šlapat letištní plochu v odpoledním vedru se nám opravdu nechce), takže zamíříme do bývalé briketárny a dnes technického muzea v Knappenrode, které je tak trochu při cestě k ubytku.

Cesta víceméně objíždí obří jámu, kterou jsme shlédli včera z rozhledny. Mineme elektrárnu Boxberg a pokračujeme poměrně industrializovanou krajinou směrem na Hoyersweru/Wojerecy. V Lohse/Lazu nás Honzova krabka pošle vlevo z hlavní silnice na úzký singletrack, který nás posléze po pár kilometrech dovede do Knappenrode/Hórnikecy. Zde zastavíme ve stínu před něčím jako místní sokolovna. Okna zatlučena, chátrající budova je nabízena k prodeji. I víceméně polovina domů zde jsou buďto trosky nebo k této fázi směřují. Halt, zánik těžkého průmyslu se zde negativně dost projevil - kontast části infrastruktury udržované s germánskou pečlivostí se zanikajícím zbytkem (který si příroda nekompromisně bere zpět) je až ohromující.

No nic, odpočineme a lokalizujeme briketárnu o pár set metrů dále. Ale ouha, udržovaný a zdá se velmi zajímavý areál je přístupný opět pouze o víkendech, a to i přes prázdniny. Nojono, ani zdejší dobrovolníci nemají až tak moc volného času...

Takže opět smolík. I tohle halt patří k motocestování nazdařbůh. Otázku, co se zbytkem dne za nás rozhoduje obří tmavý mrak, nasouvající se sem od jihozápadu. Stejou řečí hovoří i Honzův mrakoplaš, červený flek hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Takže dáme vpravo v bok a zamíříme do Sprembergu, pod střechu.

Cestou nás temně modrá hradba pronásleduje. Naštěstí moc nestíhá, takže nám umožní zastávku na kraji města u místního Kauflandu k doplnění zásob, neb se dohodneme, že si večer uvaříme. Honza ještě zakoupí u stánku půlku grilovaného kuřete (halt mlsna:-)) a pěkně domů, do jistoty.

Nakonec spadne pouze pár kapek, naštěstí se ochladí, takže zbytek dne už je pohodovější. Přispěje k tomu kuřátko, posléze ukuchtěná večeře a nějaké to lahvové.