Motokochání

Moravské toulání - část první

Díky obnovené tradici motocestovatelských setkání v lůně Valach, v rekreačním středisku Revika poblíže Vizovic (péčí společnosti MotoRoute) se v první polovině května naskýtá příležitost zajet se mrknout do námi Pražouny nepříliš často navštěvovaného regionu. Naposledky jsme tady byli přede dvěma roky uprostřed koronáčova řádění.

Protože času dost a v Revice nás ubytují až od úterý, tak se rozhoduji vzít to k Valachům oklikou přes Rýmařov.

V neděli ráno tedy nabalím tašku s nezbytnostmi a vyrážím. Po zimě poprvé na delší cestě, lehká nejistota v duši, ale jde to.

Přesunovou klasiku Polabím tentokráte trasuji po ose Nymburk – Číněves – Městec Králové – Nový Bydžov – Nechranice. Přeci jen je to cesta pohodovější a i silničně kvalitnější než profláklá a místy rozdrbaná „611“, takto bezmezně milovaná obdivovateli amerického železa.

První přestávku si naordinuji do osvědčeného hostince U polních myslivců u rozhledny a muzea bitvy 1866 u Sadové. Vždy zde byl spíše klídek a pohoda, navíc zde čepují výbornou bezinkovou limošku a vždy je nějaká dobrá polévka v nabídce.

Leč ouha – po poklidu ani památky, plno jak na Václaváku o prázdninovém víkendu. Vyrozumím že zde jest cíl jakéhosi turistického pochodu. Inu masovka se vším co k tomu náleží. Halas tartas, do toho ječící děti a štěkající mazlíčkové. Naštěstí je jeden stolek pod stříškou volný, takže spočinu a naleju do sebe dvě sklenice oné limošky. Polévka dnes není, ale díky bohaté snídani ani hlad nemám. První stovka kiláků za mnou, takže po oddechu razím dál směr Orlické hory na východním obzoru.

Abych si cestu trochu zpestřil, volím jako průběžný bod požární zbrojnici s vystavenou starou motorovou stříkačkou v Panské Habrové. Bohužel stříkačka je za sklem znemožňujícím smysluplné focení, tak jen vizuální zážitek a jedu dál. SMSkou se mi zahlásí Honza že je taky na cestě tak dáme meetpoint v Rokytnici na náměstí.

Mám trochu předstih, tak se spíše loudám a vychutnávám jarní svěží krajinu koldokola. V Rokytnici jsem asi deset minut před dohodnutým časem. Nechce se mi zde okounět takže si zajedu ještě mrknout na nádraží kde je muzeum, bohužel podle webu přístupné jen v sobotu.

A ejhle, kupodivu jest otevřeno a provádí se ač neděle. Volám tedy Honzovi, právě sedí v hospodě na náměstí a láduje se polévkou. No nic, počkám zde na něj a dáme prohlídku společně.

Máme štěstí, ujímá se nás zřejmě nestor zdejšího spolku, bývalý fíra a taky železniční modelář. Mají tu také několik kolejišť, HO i TT, až na jedno v analogové klasice. Tudíž si připomenu dobu, kdy jsme s tátou železničně modelařili v mých teenagerovských létech. Pak zvítězila letadýlka....

Pokračujeme do srdce expozice, budovy bývalého depa, kde ložírovaly dvě párovky. Po ukončení parního provozu zde byla údržba tratě, no a podle toho se prý s budovou i zacházelo. Naštěstí se daří shánět peníze a dnes je areál z nejhoršího venku – nová střecha, okna atd, v současnosti se sbírají penízky (cca 3M) na znovuzprovoznění jejich parní chlouby. Dát především kotel plus pojezd do cajku halt něco stojí. Vedle stojící prasátko (T211) už s renovací finišuje, poprvé se mi daří prohlédnout si detailně její útroby díky absenci krycích plechů. Nakonec se zastavíme u další zdejší chlouby, sbírky větších i menších zcela funkčních (kromě jedné z Itálie) tiskáren klasických lepenkových jízdenek (edmonsonky).

Po více než hodině se loučíme a vyrážíme. S edukativním zastavením již nepočítáme, míníme se zastavit v Podlesí ve známém pstruhařství, bude-li ještě otevřeno. Trochu nás zdrží objížďka uzavřené Zemské brány, naštěstí nedělní podvečer v Orličkách neoplývá intenzivním provozem, takže se jede fajn. Na silnici z Králík do Hanušovic opět přibylo nerovností a výmolů, tahle routa je rok od roku podobnější silničkám kraje Středočeského. Takže pomaleji....

V Podlesí máme štěstí, rybí restaurace má ještě otevřeno a na smaženého pstruha a sivena nemusíme dlouho čekat. Risk se vyplatil, mana je tu vynikající a i cenově přijatelná. Takže za naši posádku spokojenost.

Z Podlesí je to do cíle jenom kousek, hodinka cesty, lehce po sedmé brzdíme před Michalovým barákem. Honem honem se vypakujeme a převlíkneme, Myšák nás žene do Excelentu, prej vařej do osmi.... Nakonec ale je vše jinak, při našem příchodu je již kuchař nepřítomen, inu excelentská tradice:-(. Drsný kraj, drsný lid, drsný život….. Takže jen pivko na lačno a do hajan. Ještě že máme čerstvý podklad z Podlesí, jako bych to tušil…..

V pondělí máme naordinován pobyt a courání regionem. Bohužel Myšák musí dopoledne do kolbenky, my se tedy věnujeme polehávání, odpočinku a cateringu. Po obědě již jsme kompletní, Michal vypáčí z garáže Shadowku, doplní fuel a vyrážíme na kolečko „kolem komína“.

Klasika do Malé Morávky, odbočka vpravo a stoupání na hřeben Nové Rudné, pak pozvolna dolů do další Rudné, tentokráte „pod Pradědem“. První odbočkou vlevo se prosmýkneme podél penzionu a koňského ranče bývalého jockeye Váni. Hladkými a liduprázdnými okreskami dojedeme do Světlé Hory, respektive její místní části Suché Rudné. Co nás sem vede? Taková docela raritka, relikt časů minulých. Místní učitel a ředitel zdejší školy, M. Skácel, pojal roku 1957 pod dojmem prvního letu umělé družice Země úmysl vybudovat zde památník této bezesporu dějinné události. Se vzhledem se moc nebabral, za vzor mu posloužil moskevský památník. Jeho velikost ale byla nad možnosti malé jesenické vísky, tudíž nastoupila redukce 1:10, což už se víceméně svépomocí dalo. Naštěstí po 1989tém nikoho nenapadlo památník odstranit, naopak o něj místní pečují a zvelebili i okolí. Dobré rozhodnutí, kromě opravdu křiklavých případů (pražský Koněv etc.) jsem proti tendenčnímu odstraňování pomníků a památníků, jak se i dnes u nás i jinde bohužel zhusta děje.

V poklidu si místo obejdeme, samo i nafotíme, a pak se ještě vydáme na prohlídku nedaleké dřevěné kaple Nejsvětější Trojice.

I o tuto stavbu z roku 1796 místní (Zkrášlovací spolek Suchá Rudná) příkladně pečují, jak svědčí pečlivě upravené okolí, vnitřek kaple a i třeba čerstvě pozlacený nástavec věžičky. Jo, zaslouží si palec nahoru!

Kam dál? Hm, když už jsme tady, tak jednohlasně rozhodujeme vyjet na poutní místo Anenský vrch nad Andělskou horou. Uzounká, malebná a až na poslední úsek perfektně hlaďounká silnička nás vynese až ke kostelu a poutnímu domu. Jak jinak v pondělním podvečeru, je zde liduprázdno, nikde nikdo. To mám rád, specielně tahle lokalita je moje srdcovka, kdykoliv se ve zdejším regionu motám tak se tady neopomenu zastavit. Perfektní výhled na Nízký Jeseník, když udělá člověk čelem vzad kochá se Pradědem, prostě genium loci funguje.

Když už tak jezdíme po výškách, padne rozhodnutí pokusit se vyjet na Ovčárnu. Kalkulujeme, že pondělní podvečer znamená minimální provoz a šanci se tam dostat. Naposledky když jsem tam jel, tak služba závoráře končila v 18:00 a pak už byl výjezd volný a nezpoplatnění.

Nojono, časy se mění a to k horšímu:-(. Lehce po šesté dorazíme k mýtnici na Hvězdě, ale co to? Šraňk dole, bliká to jak o pouti, no platit stovku za těch pár kilometrů a nějakou tu stovku metrů výškových se mi zrovna moc nechce. Řešení převezme do svých rukou Michal, trochu pohovoří s mýtným, uplatní soudržnost lokálních rezidentů a výsledkem je zdvižená závora s tím, že se do sedmé vrátíme dolů a nevyválíme se :-).

Pravda, na silnici se povaluje dost štěrku a tající voda ze sněhu ve škarpách, nic moc pro jednostopáky. Ale dá se, nikam nespěcháme, akurát není čas moc na koukání kolem, je třeba být ostražitý. Nakonec nás horská silnička vyplivne na totálně prázdné parkoviště, dál už si netroufneme neboť na výjezd až k vysílači „nemáme koule“. Plánovaná kávička se nekoná neb všude kolem zavříno, jen skupinka pěších turistů čeká na bus, jinak nikde nikdo. Alespoň si v poklidu vychutnáme „panoramata“:-).

Nu dobrá, estéti v nás si přišli na své, po duchovnu je třeba dodat patřičný zážitek tělesnu. A když ne zde, dole v Karlově Studánce se nám kávičky atd dozajista dostane. Znám tyto lázně jako své botky, a tak jedu najisto.

První kavárna na hlavní ulici je již zavřena, nicméně druhá zdejší vedle sámošky má do sedmi, a je za pět minut sedm. Dotáži se obsluhy, a jasně, objednat si můžeme když si to vypijeme venku na zahrádce. To nám samo nevadí, takže objednávka a platba a za chvilku je již žádané na stolku. Za kopci nad lázněmi zvolna zapadá slunce, večer je ještě mladý, tak nespěcháme, vychutnáváme si jak catering, tak i podvečerní lázeňský poklid. Pacoši zřejmě večeří, víceméně kolem není ni živáčka.

Čas ale nelze zastavit, tedy nezbývá nic jiného než zamířit zpět do Rýmařova. Dlouhý sjezd ze sedla Hvězda nás přivede do Malé Morávky, kde se naše dnešní kolečko uzavře, a za chvilku jsme v dočasném domově. Chvilku posedíme, pojíme a je čas zapadnout do peří, zítra pokračujeme dále na jihovýchod….