Motokochání

Část čtvrtá – Výpad na jih do ciziny, čtvrtek

Protože se pohybujeme na Zlínsku, napadlo mne včera večer brnknout Jirkovi „Dukatistovi“, zdali by neměl čas a chuť se s námi sklouznout. Jako čerstvý rentiér by měl mít času dosti. Jo, má, má i chuť, takže se domluvíme na dnešní ráno na devátou.

A taky jo, ještě snídáme když z údolí zazní typická zvuková kulisa dukárny (zlý jazyk by poznamenal něco o utržené polici s hrnci v železářství) a Jiřík je tady. Halt musí počkat až vykonáme všechny důležité ranní úkony a připravíme se na cestu.

V deset hodin zavrčí motory a vyrážíme. Klasika na Luhačovice, jeli jsme tudy nedávno. Projedeme lázně a pokračujeme dále rovně podél železniční trati na Uherský Brod. Zde panuje dopravní inferno, neboť stavební činnost na křižovatce městské komunikace a objízdné E50 a s tím související kyvadlový provoz. Ten navíc komplikuje železniční úrovňový přejezd, no blbinec. Využíváme jednu stopu a propleteme se tím vším maglajzem, naštěstí potřebujeme E50 směrem západním, tak to celkem prošlo v pohodě a bez verbálních nebo fyzických střetů.

Po hlavní jedeme pouhý kousek, než uhneme na vedlejší vlevo na Vlčnov, pak už je jízdní pohoda. Přeci jenom je vedlejší komunikace méně frekventovaná a tak pokračujeme bez potíží. Hluk, Uherský Ostroh, zde se napojíme na hlavní „pětapadesátku“, čímž provoz zase trochu zhoustne. Navíc, je poledne a tím pádem trochu parněji než libo jest. Pokavádle se jede, OK, jak se courá, temperatura stoupá. Opět nás trochu zdrží stavební činnost ve Veselí nad Moravou, kyvadlová doprava stavebním úsekem.

Za Strážnicí zahneme vlevo směrem na Slovensko, město Skalica. Projedeme jej, následuje Holíč a přijíždíme do Kopčan. Tato obec je naším prvním dnešním cílem. Jirka s Honzou doporučují návštěvu zdejšího románského kostelíka.

Vznikl v období Velkomoravské říše, koneckonců centrum tehdejší moci je jen kousek přes řeku na dohled. Dnes je raritní skutečností, že je jedinou dochovanou stavební památkou z období Velké Moravy (cca druhá polovina devátého století). Původní raně románská stavba však byla později upravena v gotickém stylu.

Na kraji obce zahneme vpravo mezi domky na šotolinu, pak kousek loukami k rozcestí turistických značek. Zde vlevo po gruntovce podél řeky až ke kostelíku, kde zaparkujeme opodál hezky ve stínu mohutných košatých lip.

Nalehko (naštěstí trochu fouká a mírní se tak polední hic) dojdeme k nenápadné prosté stavbě, obejdeme ji (dovnitř se samozřejmě nedostaneme bo není čas bohoslužeb), pokocháme se z dálky, z blízka, nějaké to foto a odebéřeme se zpět k motorkám. Zde proběhne brainstorming co a jak tedy dále:-). Nakonec se rozhodneme obhlédnout si nedaleký výklopník na konci Baťova kanálu. Sice jsem tam už byl, ale je to věru dávno a určitě se zde něco změnilo. Kolegové tam ještě nebyli tudíž není co řešit, jedeme tam.

Bohužel se musíme vrátit ve svých stopách, neboť sice bychom mohli přes Moravu do Hodonína, ale nechce se nám motat se přes město. Takže čelem vzad.

Jak tak na konci grupy mám čas počumovat kolem, působí na mne tahle část Slovenska jako lehké retro z dob pozdního a zahnívajícího socíku, inu stavebních i dalších připomínek těch časů je tu přeci jen více než na druhém břehu Moravy. Prostě, jen dojem, možná to v jiných slovenských oblastech vyzerá inakšie. Asi by to chtělo se tam zase po čase mrknout….

Na hraniční mimoúrovňovce se dáme směrem na Hodonín, chvilku po hlavní a odbočka vlevo na šotolinu, která nás po kilometru dovede až k výklopníku.

Zajímavá stavba, kde se kdysi vyklápěl lignit přivážený železničními vagóny z ratíškovských dolů do přistavených vlečných člunů, je provedena v typicky baťovské industriální architektuře, tedy betonovém skeletu vyzděném z neomítnutých režných cihel. Dnes už je oddělen od vedlejší trati a tím pádem nečinný, slouží jako rozhledna a základna zdejšího přístaviště turistických lodí. Bohužel je čtvrtek a mimosezóna, takže všude zavřeno, zarýglováno, nikde nikdo, akurát tu kolem běhají divocí králíci. Takže opět obhlídka exteriérů a je čas jet dále.

Návrat míníme trasovat východním směrem přibližně podél hranic, vedlejšími silničkami tak, abychom se vyhnuli Uherskému Brodu a dostali se do Bojkovic, poté již známou cestou přes kopce kolem Doubravy na základnu. Navigace se chopí Honza respektive jeho kouzelná krabička. Za Strážnicí odbočíme vpravo z hlavní a pohltí nás okresky. Louka, Blatnička, Dolní Němčí, Nivnice, Bánov. Vesničky a městečka na úpatí Bílých Karpat jsou jedna jako druhá – malebné, upravené, čisté, radost jimi projíždět. Nespěcháme, kocháme se. Poznenáhlu před námi vyvstanou mírně zvlněné kopečky, jsou tu Bojkovice a tady to již známe:-).

Do Luhačovic a do vyzkoušené cukrárny trefíme po paměti. Dobrá káva a taktéž dobré hořické trubičky, spočineme a posedíme. Je čas se rozloučit, odtud už pojedeme my do Reviky a Jirka do svého Zlína. No a jak řekli, tak udělali….

Večer v klasickém módu, na tom se nic nového nevymyslí. Akurát se proti předčasnému stažení rolety v bufíku pojistím džbánkem vypůjčeným z kuchyně, slečna mi jej načepuje po okraj a jak se říká, „střízlivý nás nedostanou“. Inu čtvrtek, ergo pravidelný tradiční jawácký čtvrtek již po skoro čtyřicet let, to si halt tělo pamatuje a vyžaduje:-).